Dividenda a tantiéma (kritická glosa k jednomu soudnímu rozhodnutí)

Článek byl publikován v časopise Obchodněprávní revue, 2010, č. 10.

JUDr. Vlastimil Pihera, Praha*

I. Úvodem


Téma dividendy se především v souvislosti s několika nedávnými judikáty Nejvyššího soudu ČR stává stále populárnějším. V reakci na probíhající diskusi v odborném tisku, především na článek JUDr. Josefa Holejšovského, soudce Vrchního soudu v Praze, jehož příspěvek na téma problematiky výplaty tantiémy,1 ač uveřejněný již počátkem tohoto roku, se mi dostal do rukou až poměrně nedávno, ale i v souvislosti s řadou praktických otázek spojených s tématem této stati, s nimiž se setkávám v rámci své advokátní praxe, si dovoluji předložit odborné veřejnosti polemiku s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1326/2009 z února tohoto roku, které se zabývá otázkou výplaty tantiémy.

II. Dividenda, dividendová politika a její limity

V minulosti byly akciové společnosti zakládány obvykle k realizaci určitého časově omezeného projektu; po jeho realizaci byla akciová společnost zrušena a výtěžek byl rozdělen mezi akcionáře. S hromadným nástupem akciových společností s neomezenou dobou trvání v 19. století začala být aktuální potřeba řešit otázku, jak nakládat s průběžně realizovaným ziskem.2 V této souvislosti se zrodil systém tzv. dividendy, tedy průběžně vypláceného podílu na zisku společnosti. Z hlediska právní regulace společností je dividenda předmětem zájmu především z toho hlediska, aby nevedla k „vykrvácení“ společnosti, tedy aby jejím prostřednictvím nedocházelo k distribuci aktiv společnosti takovým způsobem, který by pak v konečném důsledku vedl k ohrožení věřitelů společnosti. Tento zájem je pak zvláště zdůrazněn v jurisdikcích akcentujících koncept základního kapitálu. Lze shrnout, že právní řády upravující akciové společnosti většinou omezují výplatu dividendy ve dvou směrech: jednak nesmí vést výplata dividendy k úpadku společnosti, jednak výše dividendy nesmí překročit výši zisku vykázaného v účetní závěrce společnosti (sníženého o povinné příděly do různých fondů a zvýšeného o zisk z minulých období, který mohl být vyplacen jako dividenda, ale dosud nebyl).3 Tento aspekt regulace dividend řeší primárně § 178 ObchZ, nicméně v tomto příspěvku nebude předmětem mého hlavního zájmu.
Aktuální otázky týkající se dividendy jsou spjaty především se spory mezi akcionáři, ale též se spory mezi společnostmi samotnými a akcionáři o výplatu dividendy. Zde se je nutné zastavit u otázky dividendové politiky. Dividendová politika především reflektuje specifika podnikání společnosti a jako taková je imanentní součástí podnikatelského záměru, pro který společnost existuje. Tak se lze setkat se společnostmi, které vyplácejí (ve vztahu k zisku) relativně nízkou dividendu pravidelně (nízká dividenda jim umožňuje vyplácet ji též v situacích, kdy společnost žádného zisku nedosahuje), nebo naopak se společnostmi, které dividendu zásadně nevyplácejí (především v oblasti IT).4 Z hlediska postavení akcionářů není většinou výplata dividendy zásadní otázkou. Cílem každého investora je samozřejmě realizovat zisk, nicméně realizace zisku prostřednictvím inkasa dividendy je jen jedním z hlediska investiční strategie méně podstatných parametrů investice. Z podstaty věci je primárním cílem každé investice do akcie realizovat zisk při ukončení investice, tedy dosáhnout zhodnocení investice v podobě rozdílu mezi kupní a prodejní cenou akcie.
Zde je nutné podotknout, že zisk nevyplacený coby dividenda není pro akcionáře ztracený, ale jemu odpovídající aktiva zvyšují hodnotu společnosti a tím i hodnotu akcií. Akcionář pak může realizovat zisk nikoli v podobě inkasa dividendy, ale ve formě vyšší prodejní ceny akcie. Tato situace je pro akcionáře tím výhodnější, čím je společnost sama schopna „nevyplacenou dividendu“ lépe zhodnotit, např. ve formě dalších investic. Společnost samozřejmě může získat prostředky pro financování svého rozvoje též jinými způsoby, např. ve formě (externího) dluhového financování, nicméně takové řešení povede zpravidla ke snížení vnitřní hodnoty akcie (coby odpovídajícího podílu na reálné hodnotě podniku společnosti), a tím k poklesu její případné ceny na trhu o částku vyšší, než jaká by odpovídala prostému odečtení vyplacené dividendy. Pro akcionáře méně výhodné jsou situace, kdy společnost pouze „zadržuje cash“ bez toho, aby tyto finanční prostředky dále generovaly výnos. V takovém případě se zvyšuje pravděpodobnost, že by akcionáři dosáhli vyššího zhodnocení těchto prostředků, pokud by jim byly vyplaceny ve formě dividendy (a oni je pak sami dále investovali). Nepominutelným problémem je též otázka transakčních nákladů spojených s prodejem akcie, kdy lze argumentovat, že tyto náklady jsou zpravidla vyšší, než jaké jsou spojeny s inkasem dividendy. Do stejné kategorie patří i problém s efektivitou trhů, který, zvláště v případech nekótovaných, nízce likvidních akcií, nemusí umožnit akcionářům realizovat prodej akcií za ceny odpovídající jejich vnitřní hodnotě.5
Přesto si myslím, že nelze přisvědčit obecně formulovanému závěru Holejšovského, podle něhož „u akcií neobchodovaných na veřejných trzích přímý efekt zvýšení hodnoty akcií zvýšením zisků společnosti odpadá, akcionář nemá možnost akcii dráže prodat, resp. tato možnost nemusí být vždy dána“, z čehož implicite dovozuje, že v těchto případech je jediným způsobem, jakým může akcionář zhodnotit svoji investici, inkaso dividendy.6 Takto obecně formulovaný závěr by však stavěl na hlavu veškeré „nekótované“ akciové společnosti, které byly zřízeny za účelem provozu podniku s výhodou omezeného ručení investora, nikoli za účelem konzumace dividendy, což je ve své podstatě primárním důvodem vzniku akciové společnosti. Otázka je postavená v mnohem obecnější rovině: může akcionář v daném případě ukončit investici za přiměřených podmínek? V tomto ohledu je nutné přihlížet především k podmínkám, za nichž byla daná investice činěna. Pro posouzení naplnění investičního záměru je na místě vycházet především z rozdílu mezi kupní cenou a cenou prodejní, přičemž pro tento rozdíl není podstatný rozdíl mezi tržní a vnitřní hodnotou akcie. Další otázkou je délka investiční strategie, kdy samozřejmě problematika spotových tržních cen méně trápí investory s delším investičním horizontem, více ty s kratším. V rámci krátkého investičního horizontu zase není dlouhodobá dividendová politika podstatná. Investiční horizont, stejně jako likviditu a další znaky investice musí investor zvažovat, vybírá-li si, do jakého nástroje bude investovat. Učiní-li investiční rozhodnutí se znalostí věci, pak není důvod pro ingerenci ze strany veřejnoprávní regulace za účelem změny parametrů investice. Rozdělovat akcie na „dividendové“ a na akcie „se zvyšující se hodnotou akcie“7 nedává valného smyslu. I hodnota akcií společností, které pravidelně vyplácejí dividendy, se mění (někdy roste, jindy klesá) stejně, jako v případě společností, které dividendu nevyplácejí.
Ve vztahu k investiční politice, stejně jako v jiných ohledech týkajících se řízení společnosti, tak mohou být mezi akcionáři rozpory, protože jejich investiční záměry, zájmy a schopnosti se mohou výrazně lišit. Zatímco jedna skupina akcionářů důvěřuje obchodnímu projektu společnosti a chce jí zajistit maximální podporu, např. i ve formě aktiv, které by jinak bylo nutné využít na výplatu dividendy, jiní akcionáři mohou preferovat krátkodobější investiční horizont a požadovat výplatu maximální dividendy. Takovéto spory jsou imanentní povaze kapitálových obchodních společností a samo právo společností je řeší jednoznačným přiřknutím působností v rámci společnosti. Dividendovou politiku ve většině jurisdikcí určuje představenstvo s větší či menší ingerencí valné hromady. Toto řešení je logické. Představenstvo je zodpovědné za řízení společnosti, proto též má představu o možnostech společnosti, o jejích aktuálních potřebách a dalších investicích. Společnost může být dokonce zcela přirozeně limitována při výplatě dividend nad rámec zákonných omezení. Poměrně časté je, že společnosti, byť jsou ziskové, nedisponují dostatečnými volnými prostředky pro výplatu dividendy, nebo jsou v tomto ohledu podstatně smluvně omezeny (především ve smlouvách o financování s finančními institucemi atp.).
Proto např. v USA je dividendová politika svěřena výlučně do rukou představenstva. „Představenstvo je soudcem finanční a obchodní situace společnosti a též toho, jaká dividenda může být akcionářům vyplacena a kdy.“8 Relativně silné je postavení představenstva i v německé právní úpravě, podle níž, neupravují-li stanovy tuto otázku jinak, může představenstvo rozhodnout o tom, že až 50 % čistého zisku (Jahresüberschluss) bude převedeno na účet rezervních fondů, a tím v podstatě rozhodovat o výplatě poloviny dividendy (§ 58 odst. 2 německého zákona o akciových společnostech). Valná hromada pak rozhoduje pouze o zbývající polovině. Podle anglického práva, kde je sice rozhodování o dividendě plně svěřeno do působnosti valné hromady, však obvykle stanovy opravňují představenstvo vytvořit v zásadě libovolné rezervní fondy (příspěvky, do nichž snižují zisk, který lze vyplatit) a především pak výše dividendy schválená valnou hromadou nesmí být nikdy vyšší než částka navržená představenstvem.9
Existuje samozřejmě významné riziko, že představenstvo může v některých případech rozhodovat oportunisticky, resp. hospodářsky neefektivně, pokud bude preferovat neodůvodněnou akumulaci prostředků „pod svojí kontrolou“ ve společnosti (stejně tak hrozí excesivní výplata dividend). Na druhé straně však i pokud rozhoduje o dividendě valná hromada, musí vzít v úvahu mnoho aspektů podnikání společnosti, především pak přihlížet k návrhu a vysvětlení ze strany představenstva. Je zřejmé, že v mnoha případech může být hledání vhodného řešení velmi obtížné. Výplata dividendy „za každou cenu“ může vést k poškození společnosti, např. nemá-li společnost dostatečné volné likvidní prostředky pro její výplatu nebo došlo-li by tím k porušení smlouvy (viz výše). Pokud by takto rozhodovalo představenstvo, odpovídalo by nepochybně společnosti za škodu. Složitější je samozřejmě role valné hromady, popř. jediného akcionáře. Jurisdikce, které svěřují rozhodování o dividendě zcela valné hromadě, zásadně vyžadují, že takové rozhodnutí musí být ve prospěch společnosti.10 Pokud by rozhodnutí valné hromady o výplatě dividendy společnosti nepřiměřeně poškozovalo, bylo by je myslím možné i podle českého práva napadnout pro rozpor s povinností loajality akcionářů ke společnosti, jak byla vymezena především v judikatuře Nejvyššího soudu ČR.11 Vedle toho lze podle mého názoru dovodit též existenci odpovědnosti na straně toho, kdo porušil povinnost loajality, coby odpovědnosti za protiprávní jednání, které se může případně společnost domáhat. Ostatně i v těchto případech by valná hromada měla od představenstva obdržet jasné stanovisko či doporučení ohledně toho, jak naložit s dosaženým ziskem, přičemž tyto informace by měly být v rozhodnutí reflektovány. Vady doporučení (především nesmyslné či zavádějící informace) pak mohou vést ke vzniku odpovědnosti i na straně představenstva.
Dalším z rizik spojených s rozhodováním o výplatě dividendy je naopak bezdůvodné odpírání výplaty dividendy v situacích, kdy ve společnosti dochází ke kumulaci volných finančních prostředků, aniž by k tomu byl racionální důvod. Takový postup může být považován ze strany majoritního akcionáře za zneužití většiny ve smyslu § 56a odst. 1 ObchZ, především pokud by se prokázalo, že důvodem takového hlasování je snaha donutit minoritní akcionáře prodat své akcie „pod cenou“. Zde lze s odkazem na výše uvedené podotknout, že tato situace přichází v úvahu pouze tehdy, pokud akcionáři nemají možnost prodat akcie jiným způsobem. Problémem českého práva je, že zřejmě nedisponuje dostatečnými nástroji, které by umožňovaly v těchto případech vynutit ve prospěch minority odpovídající plnění. České právo neumožňuje soudu přikázat společnosti výplatu dividendy, ani uložit majoritnímu akcionáři povinnost k „výkupu“ jejich akcií, jako např. právo USA nebo Anglie.12
Lze shrnout, že dividendová politika je omezena obecnými limity akcionářských práv a limity péče řádného hospodáře představenstva. Tak je při rozhodování valné hromady o výplatě dividendy nezbytné sledovat nejen zájem akcionářů, ale i zájem společnosti samotné, a dividendová politika nesmí být nástrojem zneužití většiny na úkor menšiny. Tak je tato problematika vnímána ve většině rozvinutých jurisdikcí.
Jedním z častých případů, kdy bylo soudy konstatováno zneužívající jednání při stanovení dividendové politiky, jsou případy, kdy není vyplácena dividenda, nicméně majorita zisk ze společnosti „vytáhne“ jiným způsobem, čímž je znevýhodněna minorita ve společnosti, která takovou možnost nemá. Typickým případem jsou excesivní odměny managementu společnosti dosazeného majoritou při současném nevyplácení dividend. Touto situací se zjevně zabýval i francouzský soud v judikátu, z něhož cituje Holejšovský.13 Současně, a domnívám se i podle francouzského práva, platí, že ne každá situace, kdy se akcionářům, kteří působí coby manažeři, dostane plnění z titulu odměny za výkon manažerské činnosti, je případem zneužití práva, popř. je na ni nutné nahlížet jako na stav poškozující či znevýhodňující ty akcionáře, kteří takovou pozici nezastávají. Podobnými otázkami se zabývá i anglická doktrína. Davies k tomu konstatuje: „Nicméně v případě, kdy ovládající osoba současně zastává výkonné funkce ve společnosti a žalující nikoli, může být naprosto spravedlivé, že příjmy, které ovládající osoba získá ve formě odměny za výkon funkce a jiné požitky s výkonem funkce spojené, jsou vyšší než dividenda, kterou obdržel žalobce.“14 To je samozřejmě zcela logické. Pokud některý z akcionářů vykonává činnost pro společnost, je na místě poskytnout mu za ni adekvátní odměnu. Zakopaný pes je však právě v otázce adekvátnosti. Pokud jsou odměny managementu nepřiměřené, resp. nepřiměřené ve vztahu k dividendě, může být taková situace, pokud je nastolena majoritním akcionářem, posouzena jako zneužití většiny (příp. v kontextu anglického práva jako unfair prejudice nebo porušení Treupflicht v německém právu). Domnívám se, že shodně jako na běžnou odměnu členů orgánů společnosti je na místě nazírat na plnění ve formě přiznané tantiémy. Pomineme-li daňové aspekty, je totiž tantiéma v každém případě „bonusem“ přiznávaným členům orgánů společnosti jako zvláštní odměna za výkon jejich funkce.15

III. Vylučuje § 178 ObchZ výplatu tantiémy bez dividendy?

V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1326/2009 (jímž rozhodoval o dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 271/2009) se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou, zda je přípustné, aby valná hromada společnosti rozhodla o výplatě tantiémy členům představenstva a dozorčí rady ve výši 1,97 mil. Kč ze zisku za rok 2006, jehož výše po přídělu do rezervního a sociálního fondu činila cca 15 mil. Kč, a to v situaci, kdy zbytek zisku ve výši cca 13 mil. Kč měl být převeden na účet nerozděleného zisku minulých let.
Nejvyšší soud, mám za to, že překvapivě, konstatoval, že takový postup není možný, a to z toho důvodu, že podle § 178 odst. 3 ObchZ lze dividendu vyplatit pouze „ze zisku schváleného k rozdělení“, přičemž „schválí-li valná hromada … zisk k rozdělení, vzniká akcionáři v souladu s § 178 odst. 1 ObchZ právo na vyplacení podílu na tomto zisku (dividendu)“. Schválí-li proto valná hromada, že má být část zisku rozdělena, „musí být předně rozdělena mezi akcionáře“. „Z uvedeného pak plyne, že valná hromada nemůže stanovit podíl členů představenstva a dozorčí rady na zisku (tantiému), aniž by schválila zisk k rozdělení a podíl akcionářů na takto určeném zisku (dividendu).“
Argumentace Nejvyššího soudu zjevně vychází z představy, že výplatu tantiémy je podle § 178 odst. 3 ObchZ nutné posuzovat tak, jako by valná hromada nejprve rozhodla o určitém objemu zisku, který by určila jako „zisk k rozdělení“, a teprve následně by rozhodla o tom, jaká část takto vyčleněného zisku bude vyplacena ve formě tantiémy a jaká část ve formě dividendy. Z § 178 odst. 1 ObchZ pak soud dovozuje, že takto vyčleněný „zisk k rozdělení“ musí být rozdělen vždy „předně“ mezi akcionáře. Není-li jim rozdělen „předně“, nebo není-li jim rozdělen vůbec, je to důvod neplatnosti takového rozhodnutí, a to bez ohledu na to, kolik zisku zůstalo nevyčleněno jako „zisk k rozdělení“ a bylo přesunuto na účet nerozděleného zisku (který, za předpokladu splnění jiných zákonných podmínek, může být akcionářům vyplacen v podobě dividendy kdykoli později). Tento závěr má vyplývat z jazykového výkladu § 178 odst. 1, 3 ObchZ (jak konstatuje odvolací soud).
Nejvyšší soud se na rozdíl od Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval ve stejné věci o odvolání, vůbec nezabývá stránkou sporu spočívající v tom, že minoritní akcionáři považují za nesprávné, že společnost nevyplácí dividendy a současně vyplácí tantiémy majoritním akcionářům, kteří současně zastávají funkce v orgánech společnosti, ale odůvodnění svého rozhodnutí založil pouze na výše předestřeném jazykovém výkladu § 178 ObchZ.
Tento výklad soudu, formulovaný v podstatě již soudem odvolacím však podle mého neobstojí při jakémkoliv hlubším zkoumání. Soud zcela ignoruje, že je právě na vůli společnosti, která je tvořena na valné hromadě, jaká část zisku po provedení povinných přídělů do rezervních a příp. jiných fondů, tedy jaká část „distribuovatelného“ zisku bude distribuována mezi akcionáře. Neexistuje žádné právo akcionáře na podíl na zisku, pokud valná hromada nerozhodne o tom, že určitá část zisku bude vyplacena akcionářům. Je nutné si uvědomit, že valná hromada může rozhodnout též tak, že se např. mezi akcionáře rozdělí jen 50 % dosaženého zisku. Je nesporné, že akcionáři v takovém případě nemají oprávnění domáhat se výplaty i zbývající poloviny zisku. Obdobně, pokud valná hromada rozhodne o výplatě tantiémy nebo o výplatě části zisku zaměstnancům (§ 178 odst. 4 ObchZ), nevzniká akcionářům žádné právo podílet se na těchto plněních, ani vyžadovat jiné plnění, než tolik, kolik na ně připadá ze zisku určeného k rozdělení mezi akcionáře. Je nutné rázně odmítnout argument Holejšovského, podle nějž „akcionář má na dividendu ze zákona právo (§ 155 odst. 1 a § 178 odst. 1 ObchZ), přičemž jde o jeho podíl na zisku vyplývající z účasti na společnosti, zatímco tantiéma člena dozorčí rady je toliko nenároková složka jako odměna za výkon funkce…“.16 Jak právo na dividendu, tak právo na tantiému vznikají až v okamžiku, kdy o výplatě dividendy nebo tantiémy rozhodne valná hromada. V žádném případě zde neexistuje „ze zákona“ právo akcionáře požadovat výplatu dividendy bez rozhodnutí valné hromady. Tak nelze dovodit existenci jakéhosi práva k zisku, který by mohl být teoreticky rozdělen, což jednoznačně plyne z § 178 odst. 1 ObchZ, který přiznává akcionáři právo na podíl pouze na tom zisku, který k rozdělení schválila valná hromada. Stejně tak ani nelze dovozovat existenci jakéhosi práva na přednostní vyplacení zisku ve formě dividendy, které by omezovalo vůli společnosti formovanou na valné hromadě, jak se ziskem naložit. Naopak, rozhodnutí o naložení se ziskem je plně v působnosti společnosti a jako takové je výrazem její majetkové samostatnosti a právní subjektivity.
Byli-li bychom při jazykovém výkladu § 178 odst. 1, 3 ObchZ důslední, museli bychom dojít k závěru, že o tantiémě je nutné rozhodovat tak, že valná hromada nejprve rozhodne o dividendě (tedy ve smyslu § 178 odst. 1 ObchZ schválí zisk k rozdělení) a teprve následně z dividendy „odkrojí“ část určenou pro výplatu tantiémy. Takto ovšem akciové společnosti nikdy v praxi nerozhodují a lze stěží shledat věcný důvod, proč by tak měly činit. Ustanovení § 178 odst. 1 ObchZ totiž nezakládá právo akcionářů na nějaký blíže neurčený podíl na zisku, „který valná hromada podle hospodářského výsledku určila k rozdělení“, ale právo každého jednoho akcionáře k takto určenému zisku, přičemž podíl pouze určuje, jak bude celý tento zisk (tedy jeho 100 %) rozdělen mezi akcionáře. Hovoří-li tedy § 178 odst. 1 ObchZ o podílu, má se jím na mysli podíl každého jednoho akcionáře, nikoli celkový podíl všech akcionářů na určité kategorii zisku, která by se dále dělila mezi akcionáře a třetí osoby. Domnívám se, že nelze přijmout výklad, podle něhož by § 178 odst. 1 ObchZ zakládal právo všech akcionářů podílet se pouze na části zisku, „který valná hromada podle hospodářského výsledku schválila k rozdělení“, bez bližšího vymezení výše tohoto podílu.
I pokud by však bylo nutné nejprve rozhodnout o dividendě a teprve následně o tantiémě, nelze v jazykovém výkladu shledat důvody, proč by valná hromada nemohla ve druhém kole rozhodnout o tom, že jako tantiéma bude vyplaceno 100 % zisku vyčleněného k rozdělení podle prvního rozhodnutí. Každé rozhodnutí o tantiémě by totiž představovalo zásah do práva akcionářů nabytého v důsledku prvního rozhodnutí, přičemž, je-li vůbec takové rozhodnutí přípustné (což v logice tohoto výkladu být musí, protože jinak by tantiému nešlo vyplatit nikdy), nikde v zákoně nelze najít oporu pro to, že by akcionářům musela určitá část původní dividendy „zůstat“. Z § 178 odst. 1 ObchZ lze totiž vyčíst pouze to, jak se mají jednotliví akcionáři podílet na zisku určeném k rozdělení podle prvního rozhodnutí, nikoli to, že tento zisk jim musí být vyplacen, nebo že jim má být vyplacena jeho větší část.
V tomto ohledu je nutné podotknout, že formulace § 178 odst. 1, 3 ObchZ je velmi nešťastná, a zákon v tomto ohledu nemůže být vykládán jen prostým jazykovým výkladem. Přesto je myslím zřejmé, že § 178 odst. 1 ObchZ hovoří o dividendě a § 178 odst. 3 ObchZ hovoří o tom, že zisk, který by bylo jinak možné vyplatit jako dividendu, může společnost místo toho vyplatit jako tantiému. Hovoří-li § 178 odst. 3 ObchZ o stanovení tantiémy ze zisku schváleného k rozdělení, má tím zákonodárce na mysli jediné rozhodnutí valné hromady, a to rozhodnutí o výplatě tantiémy. Důvodem pro výslednou formulaci byla podle mého názoru především snaha zajistit, že i výplatu tantiémy budou omezovat ustanovení § 178 odst. 2, 6 ObchZ. Ustanovení § 178 odst. 3 ObchZ nepochybně nepředpokládá, že by bylo nutné vyplácet tantiému jen současně s dividendou, a to ani podle jazykového výkladu.
Závěr o tom, že společnost nemůže rozhodnout o výplatě tantiémy bez toho, aby současně s ní schválila k vyplacení i dividendu, je ostatně jen těžce obhajitelný též ve věcné rovině. Neexistuje žádný důvod, proč by společnost, která nevyplácí dividendu, nemohla poskytnout členům svých orgánů tantiému. Tantiéma je, jak jsem již výše zmínil, jen jednou z forem odměny členů orgánů společnosti, který je specifický právě přímým vztahem k aktuálně dosaženému zisku. Pro společnost může být tato forma odměny efektivnější než standardní odměna za výkon funkce (o níž též může rozhodnout valná hromada prostou většinou, aniž by současně musela schválit výplatu dividendy). Např. v případech společností, které se dostanou do hospodářských těžkostí, které jsou řešeny krizovým managementem, může být trvání na současnou odměnu členů managementu a výplatu dividendy pro společnost smrtící. Lze podotknout, že v právním státě by výklad zákonů měl ctít základní práva, mezi jinými též právo společnosti vlastnit majetek a disponovat s ním podle vlastní vůle. Pokud společnost nemá vůli dividendu vyplatit, je výklad zákona, který ji tak přesto nutí učinit, nepochybně neodůvodněným zásahem do těchto práv.

IV. Může být výplata tantiémy zneužitím většiny?

Uvážíme-li výše uvedené, jeví se jako pravděpodobné, že u kořene názoru, že nelze vyplatit tantiému bez současné výplaty dividendy, je skutečnost, že v konkrétním případě byly členy orgánů společnosti, tedy příjemci tantiémy, osoby v postavení majoritních akcionářů společnosti. Tento argument uvádí v této souvislosti Holejšovský: „…není v souladu s právem, když valná hromada společnosti schválí zisk k rozdělení, avšak celý tento zisk stanoví na výplatu tantiém pro členy představenstva a dozorčí rady bez toho, aby byly stanoveny jakékoli dividendy pro akcionáře společnosti. To platí tím spíše za situace, že někteří členové představenstva či dozorčí rady jsou současně akcionáři akciové společnosti, navíc akcionáři většinovými.“ Dále pak uvádí, že „vyplácením tantiém namísto dividend jen určitým akcionářům, většinou zároveň akcionářům tvořícím majoritu či disponujícím dostatečným počtem hlasů k přijetí rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku, není ve své podstatě ničím jiným než skrytou výplatou dividendy, a tedy obcházením zákona (§ 56a, § 155 odst. 1 a § 178 ObchZ)“. Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 5 Cmo 271/2008 o odvolání v téže věci tento argument zmínil: „Protože v tomto konkrétním případě valná hromada schválila zisk k rozdělení, avšak z tohoto zisku nepřiznala akcionářům právo na výplatu žádné dividendy, ale všechen tento zisk stanovila na výplatu tantiém…, postupovala v rozporu se zákonem, a tudíž je její usnesení … neplatné. Odvolací soud byl přitom názoru, že přijetím napadeného rozhodnutí došlo v tomto konkrétním případě ke zneužití většiny hlasů ve společnosti (§ 56a ObchZ), když při hlasování na valné hromadě ovládající osoby jednající ve shodě nepochybně využily váhy svých hlasů k přijetí usnesení, které je zvýhodnilo na úkor ostatních akcionářů.“17
Na rozdíl od Nejvyššího soudu staví Vrchní soud své rozhodnutí na dvou argumentech. Vedle domnělého rozporu s § 178 ObchZ shledává též rozpor s § 56a ObchZ, a tedy považuje rozhodnutí o výplatě tantiémy za rozhodnutí, které zvýhodňuje akcionáře, kteří jsou současně členy orgánů společnosti, a hlasování těchto akcionářů pro toto rozhodnutí pokládá proto za projev zneužití většiny hlasů ve společnosti. Je zajímavé, že na rozdíl od výše citovaného Holejšovského již Vrchní soud nedává zneužití do souvislosti s nevyplacením dividendy. Bylo záměrem Vrchního soudu konstatovat, že bude-li majoritní akcionář hlasovat pro jakékoli rozhodnutí, v jehož důsledku mu bude společností poskytnuto plnění, které se nedostane též ostatním akcionářům, půjde vždy o zneužití většiny? Takový závěr by byl neudržitelný. Zneužitím práva je na místě rozumět jeho úmyslný výkon se záměrem poškodit ostatní strany právních vztahů, v daném případě společnost nebo ostatní akcionáře. Poskytnutí adekvátní odměny za výkon činnosti nad rámec běžné akcionářské účasti nemůže být kvalifikováno jako zneužití většiny. Opačný závěr by zcela vyloučil možnost, aby v orgánech společností působili většinoví akcionáři, popř. osoby s nimi jakkoli propojené, protože i pouhé schválení odměny za výkon takové funkce by bylo nutné kvalifikovat jako zneužití většiny, popř. by k němu mohlo dojít pouze hlasy ostatních akcionářů. To je však ve zjevném rozporu s § 186c odst. 2 ObchZ, který výslovně sistuje hlasovací práva akcionáře pouze v případě, má-li být odvolán z funkce člena orgánu pro porušení povinností při výkonu funkce, nikoli pro případy určení jeho odměny za výkon takové funkce.
Jako pravděpodobnější se zdá varianta, že v kontextu argumentace předestřené Holejšovským považoval Vrchní soud za zneužití většiny především kombinaci stavu, kdy není vyplácena dividenda, s rozhodnutím o výplatě tantiémy. Tento závěr je velmi diskutabilní. Předně je nutné upozornit, že podstata problému nemůže být omezena na samotnou výplatu tantiémy. Shodné otázky vyvolává jakákoli jiná forma odměny členů orgánů společnosti, pokud jsou současně akcionáři společnosti. Domnívám se, že ke zneužití většiny by nepochybně mohlo dojít, pokud by majoritní akcionář proti vůli minority bránil výplatě dividendy v situaci, kdy by pro takové jednání nebyl žádný racionální důvod, především pokud by společnost tyto prostředky nepotřebovala (viz výše). Stejně tak by mohlo dojít ke zneužití většiny v případě, kdy by si majoritní akcionář prosadil schválení nepřiměřené odměny za výkon funkce člena orgánu společnosti.
Zde, mám dojem, Holejšovský tyto dvě otázky směšuje. Současně hovoří o výši tantiémy [„tantiéma by neměla být nikdy přiznána, tedy valná hromada by o jejím stanovení neměla rozhodnout, pakliže by tím zásadním způsobem ovlivnila výši dividendy (zásadním způsobem by ji snížila) tím spíše, pakliže by výplatu dividendy znemožnila“18] a o otázce vyplacení tantiémy bez dividendy („Za neplatné by mělo být tím spíše prohlášeno rozhodnutí valné hromady, kterým by byla přiznána toliko tantiéma, aniž by byla schválena dividenda pro akcionáře.“19). Tyto problémy spolu nesouvisejí. Jak jsem již výše uvedl, otázku výše odměny členů orgánů společnosti je především v případě jejich propojení s majoritními akcionáři nutné posuzovat z hlediska povinnosti loajality akcionářů, zákazu zneužití majority, ale též z hlediska povinností, jimiž jsou vůči společnosti povinni členové těchto orgánů. Je zřejmé, že pokud by např. veškerý zisk, který by mohl být vyplacen jako dividenda, byl vyplacen majoritním akcionářům ve formě tantiémy, jednalo by se o hrubě zneužívající jednání majority. Pokud je však výše tantiémy přiměřená okolnostem, není jakýkoli důvod, proč by nemohla být vyplacena bez toho, aby současně s ní byla vyplacena i dividenda. Ze samotné kombinace těchto faktů (tj. vyplacení tantiémy a nevyplacení dividendy) nelze dovozovat zneužití většiny.

V. Závěr

Jazykově logický výklad ani jiná standardní interpretační metoda neodůvodňují závěr, podle něhož české právo zakazuje výplatu tantiémy v situaci, kdy se valná hromada současně nerozhodne vyplatit dividendu. Na tom nemůže nic změnit ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1326/2009. Akceptace závěrů obsažených v tomto rozhodnutí v nalézací praxi by znamenala enormní zásah do majetkových práv společností i jejich akcionářů. Především by pak nepřinesla nic dobrého nejen společnostem samotným, ale minoritním akcionářům, jejichž ochranu snad soud tímto rozhodnutím sledoval. Zákaz výplaty tantiémy dividendu minoritním akcionářům nezajistí.
Samostatnou otázkou, kterou se Nejvyšší soud ČR nepovažoval v dané věci za nutné zabývat, je otázka, za jakých podmínek může být rozhodnutí o výplatě tantiémy projevem zneužití většiny ve společnosti. Byť je tato otázka vždy věcí posouzení konkrétních okolností, lze myslím konstatovat, že situace, kdy je vyplacena tantiéma, aniž by byla vyplacena dividenda, nemůže být bez dalšího kvalifikována jako zneužití práva ze strany těch, kterým náleží právo na tantiému. To však neznamená, že pokud by byly přítomny určité další skutečnosti, mohlo by se skutečně o zneužití většiny jednat.
Co je na kritizovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1326/2009 zarážející, je vedle chybného závěru samotného nejen sama skutečnost, že se soud alespoň v odůvodnění neobtěžoval k otázce zneužití většiny vůbec vyjádřit, ale též to, s jakou lehkostí formuluje obecné pravidlo, které dosud nikdy takto formulováno nebylo, a to ani v jeho judikatuře, ani v odborné literatuře, aniž by argumentoval hlouběji, než s odkazem na jazykově logický výklad textu zákona.


* Autor je advokátem v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík.
1 Holejšovský, J. Vztah práva akcionáře na dividendu k rozhodování o použití zisku akciové společnosti. Právní rozhledy,  2010, č. 3, s. 86–95.
2 Siems, M. M. Convergence in Shareholder Law. International Corporate Law and Financial Market Regulation. Cambridge : Cambridge University Press, 2008, s. 71.
3 Klein, W. A., Coffee, J. C. Business Organization and Finance. Legal and Economic Principles. 10. vydání. New York : Foundation Press, 2007, s. 230.
4 Siems, M. M., op. cit. sub 2, s. 75.
5 K otázce jednotlivých dividendových politik srov. Klein, W. A., Coffee, J. C., op. cit. sub 3, s. 385 an.
6 Holejšovský, J., op. cit. sub 1, s. 87.
7 Ibid.
8 Cox, J. Corporations. Second Edition. New York : Aspen Publishers, 2003, s. 550.
9 Siems, M. M., op. cit. sub 2, s. 74.
10 Siems, M. M., op. cit. sub 2, s. 72.
11 „Za použití principu loajality pak lze nepochybně dovodit, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby převodem obchodního podílu neúměrně a neodůvodněně neohrozil další činnost a existenci společnosti…“ (sp. zn. 29 Odo 387/2006). Soud zde jasně vychází z obecného pojetí povinnosti loajality coby zákazu jednání, které by „neúměrně a neodůvodněně“ poškozovalo společnost a které je nutné vztáhnout i na hlasování na valné hromadě, popř. ve vztahu k rozhodování v její působnosti.
12 Srov. Klein, W. A., Coffee, J. C., op. cit. sub 3, s. 232; Davies, L. P. Gower & Davies. The Principles of Modern Company Law. 8. vydání. London : Sweet & Maxwell, 2008, s. 697 an.
13 Holejšovský, J., op. cit. sub 1, s. 92 a 93.
14 Davies, L. P., op. cit. sub 12, s. 697 an.
15 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 476/2002.
16 Holejšovský, J., op. cit. sub 1, s. 92.
17 Citováno podle Holejšovský, J., op. cit. sub 1, s. 90.
18 Holejšovský, J., op. cit. sub 1, s. 92.
19 Ibid.

Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: