Předpoklady (jednostranného) započtení nejen podle insolvenčního zákona

Článek byl publikován v časopise Obchodněprávní revue, 2010, č. 10.

JUDr. Bohumil Havel, Ph.D., Plzeň*

I. Obecná úvaha o předpokladech započtení

Započtení (kompenzace) coby jeden ze způsobů zániku závazku je instrumentem letitým a koncepčně jednoduchým. Jeho pojetí se v našem právním prostředí od roku 1950 obsahově nezměnilo a jeho regulace je obsažena jak v zákoníku občanském, tak obchodním, zákoně o rodině a nově také v zákoně insolvenčním. Započtení je dnes považováno za důsledek právního úkonu, byť tomu tak nebylo vždy, a zákon dnes také výslovně formuluje předpoklady pro vznik oprávnění započíst. Započtení se tak realizuje právním úkonem kompenzujícího nebo kompenzujících a vede k zániku závazku nebo jeho části.
Základy započtení nalézáme v právu římském1, přičemž započtení bylo vnímáno jako „zrušení obligace reálným uspokojením věřitelovým, tak jako solutio v užším smyslu“2. Tento předpoklad ostatně převzala i novější doktrína a započtení považuje za důležitou formu bezhotovostního vyrovnání vzájemných pohledávek.3 Ostatně pandektisté označovali započtení za vyrovnání, byť ho od soluce odlišovali.4
Započtení bylo literaturou traktováno také za účinnosti ABGB a ve shodě s romanistickým základem obecného práva občanského se formulovaly obecné předpoklady možného započtení, a to jak dobrovolného (dvoustranného), tak vnuceného (jednostranného). Nutno však dodat, že smluvní započtení bylo věcí dohody a dále uváděná pravidla se tak dotýkala zejména jednostranného započtení; pro započtení dohodou se vyžadovala v zásadě jen vzájemnost.5
Doktrína tehdy odlišovala započtení provedené právním jednáním, tedy dohodou, od započtení ipso iure, střetem pohledávek. Z důvodu fakticity jednostranného započtení byly letitě formulovány podmínky zejména pro jednostranné započtení, a to vzájemnost, pravost (ve smyslu likvidity), předmětová shodnost a splatnost.6 Dále někteří autoři dodávali podmínku žalovatelnosti7 a také další podmínky váznoucí na specifických situacích (úprava námitek, zákonné omezení apod.)8. Celkově se tyto podmínky označovaly mj. pojmem kompenzabilnost.
Nutno dodat, že žádný z citovaných autorů neuvažoval o tom, že by mezi předpoklady započtení zanesl také samotný projev vůle započtení (kompenzační jednání/úkon), a to nejen proto, že započtení nastávalo ipso iure k okamžiku střetu pohledávek, ale také proto, že v určitých případech je započtení nepřípustné, i když byly jinak podmínky započtení splněny.9 Navíc se účinek ipso iure traktoval jako podmíněný, protože k námitce promlčení soud nepřihlížel z moci úřední, a tedy se de facto předpokládalo aktivní jednání druhé strany.10 Toto pojetí pak podpořila také judikatura, byť zůstalo i poté sporné11, nicméně provedení započtení bylo spojeno s provedením právního jednání (úkonu) – „spojeno“, nikoliv podmíněno.
Toto pojetí převzala i nová úprava po roce 1950, resp. 1964 a jednostranné započtení se realizovalo projevem vůle směřujícím k započtení12. Tento koncept přebírá také Osnova občanského zákoníku (§ 1827 návrhu OZ)13. Literatura na tento posun v chápání jednostranného započtení reagovala tím, že mezi předpoklady započtení zařadila i projev vůle (právní úkon)14. Stranou zde ponechávám spor o možnost započtení dospělostně odlišných pohledávek, který byl v literatuře traktován15 a také řešen judikatorně16, byť soudím, že většinový názor, který nakonec převážil a byl potvrzen judikaturou, je názorem nesprávným a korektně se nevyrovnal s Knappovým argumentem o střetu pohledávek17, ba ho jen mocensky a prakticistně obešel18.
Ačkoliv byl tedy projev vůle pro jednostranné započtení jeho nutným předpokladem, doktrína nepoužívala pojem podmínky, přičemž jinde dovozovala, že kompenzační projev vůle může nastat až po splnění vzájemnosti19, což implikuje také splnění dalších předpokladů započtení, a současně, že kompenzační projev vůle může být učiněn samozřejmě nejpozději do doby, než kterákoliv ze vzájemných pohledávek zanikla jiným způsobem20, tedy kdykoliv v době, která startuje střetem vzájemných, zásadně dospělých a druhově shodných pohledávek. Jelikož zánik pohledávek započtením nastává podle § 580 ObčZ okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení, tedy zpravidla zpětně, může být doba pro možný kompenzační projev vůle i vcelku dlouhá.
Doktrína i zákon tak podle mého soudu odlišují faktickou kompenzovatelnost, čímž v našem právním prostředí setrvává historický ipso iure efekt střetu kompenzovatelných pohledávek, od kompenzačního projevu, který kompenzaci aktivuje, byť zpětně k okamžiku střetu pohledávek21. Započtení je způsob zániku závazku, který se realizuje právním úkonem – provedení tohoto právního úkonu má své předpoklady – tedy podmínky – kompenzabilnost, nicméně je věcí věřitele, zda a kdy svůj kompenzační projev vůle učiní – vzniklo mu právo započíst. Projev vůle sám je provedením započtení, nikoliv jeho podmínkou22, protože projev vůle sám nemůže být podmínkou projevu vůle, tedy podmínkou sebe sama – takovýto závěr je nesmyslný a navíc popírá historické i současné pojetí započtení. Projev vůle je normativní realizací mimoprávního chtění a bez něj se v právu neprojeví – zákon proto stanoví podmínky, za kterých je možné projev vůle relevantně učinit a dát mu tak vynutitelnost. Zákon nedává, a ani nemůže dávat, jako podmínku chtění samotné chtění, stejně jako nedává jako podmínku jednání samotné jednání – zákon jen předpokládá podmínky jednání, přičemž implicitně se také předpokládá, že bez právního jednání chtění nedostává svůj normativní odraz.


II. Započtení v insolvenčním řízení

Obecné započtení tedy vede k zániku pohledávek, a to navíc způsobem, který při splnění kompenzačních podmínek nemůže druhá strana ovlivnit. Tento předpoklad však narušuje podstatu insolvenčního práva coby kolektivního řešení dluhů, protože dochází na jedné straně k jednostrannému odčerpání hotovosti z podniku23 a na straně druhé k popření jednoho z účinků insolvenčního řízení, totiž možnosti uplatnit pohledávku za dlužníkem jen přihláškou [§ 109 odst. 1 písm. a) InsZ]; i proto bylo započtení za účinnosti KV zakázáno. Insolvenční zákon je však také (a zejména) ovládán zásadou ochrany dobré víry věřitele [§ 5 písm. c) InsZ] a ten, kdo v předinsolvenční minulosti nabyl nějakého postavení, má být zásadně chráněn. Současně insolvenční zákon odlišil fázi řízení o úpadku a fázi řízení o způsobu jeho řešení, čímž současně odlišil různé zájmy, které je nutno v těchto odlišných situacích brát v úvahu. Zatímco v první fázi řízení se zjišťuje úpadek a není důvod věřitele v možnostech započítávání zásadně omezovat, ve druhé fázi řízení již záleží, jaký byl zvolen způsob řešení úpadku a podle toho lze s možným započtením nakládat.
Tímto směrem se ostatně také vydala novela insolvenčního zákona přijatá v souvislosti s tzv. krizovým balíčkem a dnes tak můžeme formulovat několik možností a omezení jednostranného započítávání věřitelem v průběhu insolvenčního řízení:
a) Od podání insolvenčního návrhu se započítávání řídí obecným právem a až do rozhodnutí o úpadku není zakázané, ledaže
– je vydáno předběžné opatření podle § 82 odst. 3 písm. c) InsZ,
– je vyhlášeno moratorium (§ 122 odst. 3 InsZ),
– je zveřejněn návrh na povolení reorganizace (§ 324 odst. 3 InsZ),
– nebo není-li řečené modifikováno soudem (§ 82 odst. 3, § 122 odst. 3, § 324 odst. 3 InsZ).
b) Od rozhodnutí o úpadku se započítávání řídí § 140 odst. 2 až 4 InsZ.
c) V době konkursu je započtení nepřípustné.
d) V době oddlužení je započtení nepřípustné.
e) V době reorganizace je započtení nepřípustné podle § 324 odst. 3 InsZ, resp. dále se řídí pravidly podle reorganizačního plánu.
Je zjevné, že insolvenční zákon si je vnitřní rozporností zájmů věřitelů a dlužníka v průběhu insolvenčního řízení vědom, a tedy možnosti takovéhoto zániku závazků, které by měly být řešeny kolektivně, omezuje, resp. odlišuje podle stavu insolvenčního řízení. Je také zjevné, že fakticky tím došlo k silnému omezení možnosti zápočtu – zejména jeho novým zásadním zákazem při moratoriu a navržené reorganizaci.
Nutno doplnit, že výše uvedené úvahy sice směřují k jednostrannému započtení věřitelem, nicméně platí podle mého obecně, tedy i pro možné započtení správcem nebo dohodou. Správce by nicméně neměl započtení provést, protože by tím zvýhodnil určitého věřitele na úkor jiných – to platí obdobně pro jinou osobu s disposičním oprávněním. Platí ovšem také, že tento předpoklad není bez výjimek a jistě si lze představit situaci, kdy bude provedení zápočtu, zejména dohodou, pro další správu majetkové podstaty výhodné a bude tak obhajitelné zejména z pohledu odborné péče správce a ochrany společného zájmu [§ 2 písm. j) InsZ].

III. Splnění „podmínek započtení“ podle insolvenčního zákona

Insolvenční zákon svou textací bohužel nenavazuje na obecné pojmosloví soukromého práva. Jak v obecném § 140 odst. 2 InsZ, tak ve speciálních § 122 odst. 3 a v § 324 odst. 3 InsZ se odkazuje na splnění „zákonných podmínek započtení“, čímž nás insolvenční zákon vrací do diskusí, které jsem nastínil výše. Stávající literatura insolvenčního práva většinově dovozuje, že pod podmínkami započtení zřejmě nutno chápat: a) vzájemnost pohledávek, b) stejný druh plnění, c) způsobilost pohledávek k započtení a rovněž i d) provedení právního úkonu směřujícího k započtení24. Uvedení autoři argumenty nedávají v zásadě žádné, případně odkazují na obecné „předpoklady“ započtení25 a v jednom případě pak tvrdí, že opačný názor by znamenal, že se dává možnost započíst kdykoliv v budoucnosti, což je nežádoucí26.
Proti tomuto řešení se postavil J. Alexander s tvrzením, že zákon jasně odlišuje „započtení“ a „splnění zákonných podmínek započtení“27, přičemž odkazuje a obdobný závěr vyslovený Vrchním soudem v Olomouci (č. j. 2 VSOL 106/2009-B-26), který tak tvrdil mj. z důvodu procesního popření práv dlužníka.
Z výše uvedených úvah je zjevné, že považuji za správný spíše výklad předložený Vrchním soudem v Olomoucí a J. Alexanderem, byť mé důvody jsou spíše hmotněprávní než procesněprávní. Navíc ti, co tvrdí opak, nedali ve svých textech jediný argument, proč by měl být správný přístup ten jejich. Odkazuje-li T. Richter jen na doktrinární komentář a judikaturu, pak odkazuje irelevantně, protože ty jednak píší o „předpokladech“ nikoliv „podmínkách“ započtení28), a jednak (jak výše uvedeno) kompenzační projev vůle je jistě jedním z předpokladů úspěšné realizace kompenzace, nikoliv však její podmínkou. Argumentuje-li R. Kulková tím, že výklad, který nezahrnuje kompenzační úkon do podmínek započtení, vede k tomu, že je možnost neomezeného započítávání po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, pak má jistě pravdu – zákon totiž možnost započtení do budoucnosti připouští, pokud však podmínky započtení, tedy kompenzabilnost, byly splněny do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (prohlášení konkursu, povolení reorganizace či povolení oddlužení). Tento závěr sám o sobě o podmínkách započtení nic nevypovídá.
Insolvenční právo je sice právem stojícím vzhledem k významné roli procesního práva na pomezí práva soukromého a veřejného, nicméně zejména v otázkách hmotněprávního postavení věřitelů a správy majetkové podstaty padá do sféry práva soukromého (občanského a obchodního) – procesní předpisy jsou zde nosičem pro naplnění účelu insolvenčního řízení ne jeho určovatelem. Věřitel je stále věřitelem a jeho postavení se při úpadku dlužníka modifikuje, nikoliv ruší. Věřitel se na jedné straně stává skutečným ekonomickým vlastníkem, tedy osobou, která má coby nositel reziduálního nároku právo v insolvenčním řízení (spolu)rozhodovat, na druhé straně je omezen kolektivností celého procesu. Jeho předinsolvenční individuální pohledávky jsou řešeny kolektivně, čímž mu však nejsou brány možnosti výkonu práv, která v dobré víře získal. Při nesplnění podmínek pro zákaz započtení je jedním z těchto práv také právo vykonat jednostranné započtení, a – jak uvádí § 140 odst. 3 InsZ a také literatura uvedená výše – jeho kompenzační úkon není vázán na okamžik maturity započtení – tedy může ho učinit kdykoliv poté, co byly naplněny zákonné podmínky započtení (vč. § 140 odst. 3 InsZ). Kompenzační úkon však není možný, pokud by podmínky započtení nastaly po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Tento výklad je nejen logický, ale také korektní jak z pohledu práva civilního, tak insolvenčního a důvody, které by obhájily výklad opačný, nenacházím.

IV. Závěr

Z uvedeného podle mého soudu plyne, že není-li předběžného opatření nebo účinků podle § 122 odst. 3 a § 324 odst. 3 InsZ, může věřitel, který splní obecné předpoklady (podmínky) započtení podle občanského nebo obchodního práva a dále speciální předpoklady podle § 140 odst. 3 InsZ, provést kompenzační úkon, a to nikoliv nutně do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, ale kdykoliv poté do doby, než dojde k zániku pohledávek, resp. kompenzovatelné pohledávky.
Současně není důvod si myslet, že věřitel nemůže provést započtení zároveň s přihláškou, pokud uhradí případný převis a pokud nezískal pohledávku odporovatelným úkonem. Stejně tak zákon nebrání tomu, aby svůj kompenzační úkon provedl s odkládací hmotněprávní podmínkou29. Ustanovení § 580 ObčZ totiž předvídá zánik pohledávek započtením při provedení úkonu započtení a je věcí kompenzujícího, k jakému okamžiku svůj úkon aktivuje, byly-li zákonné podmínky započtení již splněny.
Věřitel je vlastníkem pohledávky a ví, že je zahájením insolvenčního řízení omezen v možnostech některých dispozic s ní. Současně také zákon chrání jeho dobrou víru a dává mu možnosti započtení. Této skutečnosti si musejí být vědomi i insolvenční správce a insolvenční soud. Nejasnosti výkladu zákona je třeba vzhledem k soukromoprávní povaze věřitele a jeho disposičních práv (largo sensu vlastnických) interpretovat ve prospěch jeho oprávněných soukromých zájmů. Ačkoliv je cílem a účelem insolvenčního řízení kolektivní správa dluhů a jejich řešení, práva věřitelů nabytá v dobré víře mohou být omezena jen zákonem, nikoliv extenzivním výkladem. Věřitel právo zápočtu má ex lege, pokud ho chce vykonat po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nemožno mu v tom bránit, byť na sebe bere riziko, že mu v tom bude zabráněno zánikem pohledávky nebo předběžným opatřením.

* Autor je vysokoškolský pedagog a vědecký pracovník ÚSP AV ČR. Současně působí jako of counsel v PRK Partners.
1 Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha : J. Otto, 1910, s. 596 an., Vančura, J. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha, s. 284 an.
2 Vážný, J. Římské právo obligační. Část II. Bratislava, 1927, s. 19.
3 Knapp, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha : ČSAV, 1955, s. 218.
4 Arndts, L. Učební kniha pandekt. Kniha třetí. Praha : Právnická Jednota, s. 142 an.
5 Krčmář, J. Právo občanské. Právo obligační. Praha : VŠEHRD, 1936, s. 133.
6 Sedláček, J. Obligační právo. Obecné nauky. Brno, 1924, s. 238 an.
7 Mayr, R. Soustava občanského práva. Právo obligační. Brno : Barvič & Novotný, 1929, s. 179.
8 Krčmář, J., l. c., s. 134 an.
9 Mayr, R., l. c., s. 182.
10 Mayr, R., l. c., s. 184 an.
11 Sedláček, J. in Rouček, F., Sedláček, J. et al. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému. Díl šestý. Praha : V. Linhart, 1937, s. 351 an., 356 an.
12 Ust. § 326 ObčZ 1950 a § 580 odst. 1 ObčZ (dříve § 96 ObčZ).
13 Eliáš, K., Havel, B. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009.
14 Knapp, V., l. c., s. 218, Knapp, V., Luby. Š. et al. Československé občanské právo. Svazek I. Praha : Orbis, 1974, s. 564, Lazar, J. et al. Základy občianského hmotného práva. Díl 2. Bratislava : Iura Edition, 2004, s. 87, Škárová, M. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. Občanský zákoník II. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1534, Knappová, M., Švestka, J. et al. Občanské právo hmotné 2. Praha : ASPI, 2002, s. 151.
15 Eliáš, K. Lze-li započíst splatnou pohledávku proti nesplatné aneb jak se pozná mistr. Právní rozhledy, 2003, č. 12, Handlar, J. K otázce započtení splatné pohledávky proti pohledávce nesplatné. Právní rozhledy, 2004, č. 11 nebo Kavan, P. K přípustnosti jednostranné kompenzace splatných a nesplatných pohledávek v obchodněprávních vztazích. Právní rozhledy, 2004, č. 17.
16 Zejména rozsudek NS ČR sp. zn. 32 Odo 1143/2004.
17 Knapp, V., l. c., s. 228.
18 Koncepčně obdobně Jäger, M. Vybrané otázky zániku závazků započtením. Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 194.
19 Knapp, V., l. c., s. 234
20 Ibidem.
21 Tak ostatně stanoví i § 140 odst. 2 InsZ, který odlišuje přípustnost, tedy provedení započtení, od splnění jeho podmínek.
22 Provedení započtení je však podmínkou zániku závazku, protože bez něj k zániku závazku nedojde (§ 580 ObčZ).
23 Alexander, J. O ochraně smluvních vztahů a hotovosti v insolvenčním řízení. Právní rozhledy, 2010, č. 11, s. 391.
24 Richter, T. Insolvenční právo. Praha : ASPI, 2008, s. 261–262, Kozák, J. et al. Insolvenční zákon. Komentář. Praha : ASPI, 2008, s. 179, Kulková, R. in Kotoučová, J. et al. Insolvenční zákon. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 362. Nejasný je závěr komentáře kolektivu J. Zelenky, který tyto podmínky považuje za „patrně hmotněprávní“, aniž by vysvětlil, co tím myslí (Insolvenční zákon. Praha : LINDE, 2007, s. 234).
25 Richter, T., l. c.
26 Kulková, R. in Kotoučová, J. et al., l. c.
27 L. c., s. 392.
28 Ačkoliv by se mohlo toto odlišení zdát umělým, soudím, že není, a to právě pro výše popsané odlišení právního úkonu a podmínek započtení. Možnost realizace započtení má zákonné podmínky, které musí být splněny, a samotné provedení započtení je pak předpokladem zániku závazku.
29 Obdobně ostatně již před lety Knapp, V., l. c., s. 235.

Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: