„Odbřemenila“ skutečně novela doručování v civilním procesu soudy nebo je naopak ještě více zatížila?

Článek byl publikován v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 5.

Mgr. Ivana Šoljaková, Jablonec nad Nisou*

Je tomu již více jak půl roku, kdy nabyla účinnosti tzv. souhrnná novela občanského soudního řádu, jejímž jedním ze stěžejních témat byla změna v systému doručování. Novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., účinnou od 1. 7. 2009, mělo podle důvodové zprávy1 dojít k přenesení odpovědnosti za funkční doručovací adresu na účastníky řízení. Cílem novely bylo zefektivnění soudního řízení, když zásadním problémem civilních řízení byla nemožnost účinně doručovat účastníkům, kteří se nezdržovali na adrese známé soudu, aniž by si zde zajistili alespoň přebírání pošty.2
O samotné nové úpravě doručování již byla publikována řada odborných textů, cílem tohoto článku není opětovně rozebírat zákonnou úpravu. Spíše bych se chtěla zamyslet nad smyslem a účelem novely, oprávněnými očekáváními od ní a dosavadních, poněkud překvapivých „výsledků“, které přinesla v kontextu prvních rozhodnutí vyšších soudů. S potěšením jsem zaznamenala, že totéž téma řeší i další autoři, mají však zjevně bohužel podobné pocity z nového vývoje. V č. 3 Právních rozhledů se problematikou zabývá K. Svoboda3 a dle mého názoru zcela vystihuje tíživost situace, kterou tento trend výkladu přinese především prvostupňovým soudům. K jeho stanovisku se mohu připojit s tím, že zde bych se ráda právě z pohledu soudce okresního soudu chtěla blíže věnovat některým aspektům, které možná zůstaly při kritizovaném výkladu opomenuty.
Asi netřeba příliš připomínat, že do 30. 6. 2009 byla rozhodující skutečnost, zda se dotyčná soudem obesílaná osoba na konkrétní adrese zdržuje, či nikoliv.4 Jedině toto bylo kriterium rozhodující pro případnou fikci doručení při nevyzvednutí zásilky. Bylo-li zjištěno, že tomu tak není, nemohla fikce nastat a soud musel přistoupit k pátrání po této osobě. Té nebyla ale žádným způsobem, ani nepřímo, stanovena povinnost zajistit si funkční doručovací adresu. Povinnost za nalezení skutečného pobytu účastníka a následek nenalezení, tj. ustanovení opatrovníka v takovém případě, tížila soud, a to po stránce administrativní, tak s tím spojené i finanční.
Tento neutěšený stav postihoval v prvé řadě soudy, kdy soudce soudu prvního stupně prováděl se spisem množství úkonů, aniž by se však zabýval věcí samou. To logicky vedlo k průtahům v řízení a dále k neúnosnému administrativnímu zatížení i dalšího soudního aparátu. Postihovalo to však také všechny další subjekty, které byly soudem v procesu pátrání oslovovány, a v neposlední řadě i většinu advokátů. Zmiňuji-li subjekty, nejedná se jen o orgány státní správy, ale i soukromé firmy (typu dodavatelů telefonních služeb, potenciálních zaměstnavatelů apod.) a v neposlední řadě také samotné příbuzné. Vzhledem k tomu, že drtivá většina osob tzv. neznámého pobytu je pro soud neznámá zcela cíleně, dochází v praxi nutně k tomu, že soud a často i tentýž soud se obrací na rodinné příslušníky opakovaně, což je pochopitelně obtěžuje. Nejednou jsem sama zažila velmi břitké odpovědi, kdy příbuzní uváděli, že dotyčného také dlouhou dobu neviděli, nestýkají se s ním a nepřejí si proto být nadále zatěžováni soudními obsílkami tohoto typu. Osobně je naprosto chápu. Když se vrátím k samotným advokátům, nebyla většina nijak potěšena ustanovením opatrovníkem účastníku neznámého pobytu, neboť ani tato pozice není nijak záviděníhodná. I když nejprve judikatura a posléze i zmiňovaná novela přinesla povinnost výkonu takové funkce,5 opět se nedivím. Advokát bez možnosti kontaktu s „klientem“, bez znalosti jeho stanoviska a nemožnosti prokázat tak např. úhradu dluhu, nemůže samozřejmě vykonávat práci tak, jak by si představoval. Ne nedůležitou je pak i výše odměny za opatrovnictví, zcela neúměrná klasické odměně za zastoupení,6 a to za těchto zhoršených podmínek. Advokát pak samozřejmě nepřestává být advokátem, věc musí nastudovat, právně ji vyhodnotit a aplikace právních argumentů je jediné, s čím za těchto okolností může pracovat. Zachová se tedy stejně, jako kdyby vykonával zastoupení. Ostatně toto mu je i ukládáno s odkazem na systematiku občanského soudního řádu, kde je zařazeno opatrovnictví do oddílu zastoupení.7 Těžko se tedy divit, že zejména zavedení advokáti s dostatečnou vlastní klientelou netouží po této státem nařízené a ne příliš zajímavě honorované funkci. Od novely slibující změnu této situace pak byly samozřejmě ze všech shora uvedených stran až na výjimky očekávány „lepší zítřky“ včetně zmiňovaného „odbřemenění“ soudů.8
Novela vychází z principu doručovací adresy, o kterou účastník sám žádá, a to buď pro konkrétní spor nebo generálně. V druhém případě mu je umožněno si požadovanou adresu centrálně zanést do CEO právě pro účely doručování dle občanského soudního řádu. Pokud doručovací adresu sám nezvolí, je doručovací adresa stanovena zákonem. U „běžné“ fyzické osoby jde o adresu trvalého pobytu evidovaného v CEO, a to bez ohledu na skutečnost, zda se na ní zdržuje či nikoliv.9 Princip se tedy mění, účastník má zákonem stanovenou doručovací adresu, kterou však sám může bezplatně modifikovat a následky nezdržování se na doručovací adrese jdou k jeho tíži. Takto jsem text novely zvlášť v kontextu důvodové zprávy chápala nejen já a kolegové, ale nejméně i část odborné veřejnosti. Uznávaný tzv. Velký komentář k občanskému soudnímu řádu, vydaný v reakci na novelu v listopadu 2009, potvrzuje toto pojetí, zejm. v pasážích komentáře k § 46b, jakož i § 49 a zejména § 50d, kde přímo hovoří o nové koncepci a povinnosti adresáta za existenci jak adresy, tak i ochrany svých zájmů.10
V rámci připomínkování rozhodnutí navržených k publikaci v tzv. Zelené sbírce jsem se však seznámila i s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 71 Co 254/2009. Toto je také předmětem shora zmíněného článku K. Svobody a závěry, ke kterým jsme došli, jsou totožné. Z rozhodnutí plyne, že ani novela doručování dle občanského soudního řádu neřeší problémy s doručováním u osob, které si nevyzvedávají poštu na adrese trvalého pobytu, pokud se zde nezdržují, aniž by samy sdělily adresu jinou. Uvedený soud jako soud odvolací dospěl v tomto případě k závěru, že i za takových okolností je nadále namístě ustanovit osobám takto neznámého pobytu opatrovníka, čemuž musí samozřejmě předcházet pátrání po pobytu dotyčné osoby. V odůvodnění je pak výslovně vyjádřen názor, že novela sice měla zjednodušit činnost soudu, neměla by však být soudem zneužívána, a že se jedná o odejmutí práva účastníka na spravedlivý proces.
Zásadně nesouhlasím s tím, že by měly soudy při využití zákonné fikce „zneužívat“ novelu na úkor účastníka, a zároveň se ptám, k čemu jinému novela v oblasti doručování měla tedy vést. Domnívám se, že pokud soudce před zasláním písemnosti na adresu trvalého pobytu účastníka zkontroluje, že účastník nepožádal konkrétně v této kauze o použití určité adresy (žádnou odlišnou v jakémkoli podání soudu či při jeho úkonu sám neuvedl), ani nemá v CEO zaevidovánu doručovací generální adresu, dále ověří lustrací v evidenčním systému soudu, že nemá jinou adresu, kterou by mohl vyzkoušet, případně ani v elektronicky dostupných evidencích jako OR či ARES nezjistí jinou možnost, je zcela v souladu se zákonem využití adresy trvalého pobytu. Nejsem rozhodně příznivce striktně formálního postupu a rovnou „bezmyšlenkovitě“ (jak toto nazval v jiném svém příspěvku k novele již dříve K. Svoboda11), přistoupit bez dalšího k obeslání na adresu CEO, byť by i toto byl přístup v souladu se zákonem. Vědomé ignorování jiné soudu známé adresy, i když „nerozhodné“ v tomto konkrétním řízení pro účinné doručení, považuji minimálně za hraniční. S ohledem na garanci práva na spravedlivý proces předpisy vyšší síly by to patrně bylo i porušením tohoto práva – potud jsme plně s kolegou zajedno. Nicméně přenesení odpovědnosti za doručovací adresu výlučně na účastníka je nepochybně zákonným legitimním požadavkem, který účastníkům aktivně se zajímajícím o svá práva nemůže nijak uškodit. Ostatně již od dob „Říma“ platí zásada vyučovaná právnickými fakultami, že „bdělým náležejí práva“. Nedomnívám se proto již, že je i nyní třeba provádět pátrání dožádáním zpráv od orgánů státní správy a tyto nadále zatěžovat.12 Kromě zatížení soudu, který musí dotazy činit a po jejich obdržení rychle konat, aby zprávy nezestárly, jde o tisíce dotazů na orgány, které mnohdy musely vyčlenit některé zaměstnance k péči o tuto nekončící agendu! Zde jsem proto již názoru, že musí panovat určitá proporcionalita, kdy soud na straně jedné nemůže ignorovat jemu dostupné skutečnosti a informace, na druhou stranu však již zcela jednoznačně nemá dřívější vyhledávací povinnost.
Počínaje 1. 7. 2009 je konečně jen a jen na účastníkovi, aby si buď na adrese trvalého pobytu zajistil přebírání pošty, oznámil ad hoc adresu jinou nebo využil nově vzniklý institut centrální doručovací adresy. Ta je stejně jako trvalé bydliště evidována v CEO a narozdíl od tzv. dosílky České pošty, s. p., s ní nemá ani žádné finanční výdaje. S tím byla spojena i osvěta veřejnosti v médiích a bylo na všech, aby si včas vyřídili zanesení správných aktuálních údajů do těchto databází a předešli tak problémům s doručováním. Zákon stanoví určitá konkrétní pravidla komunikace mezi účastníky a soudem. Účastníkovi zároveň umožňuje stanoveným postupem hájení jeho práv a zájmů, a to s předem jednoznačně stanovenými následky pro případ nerespektování zákona. Fikce doručení, které nemůže být neúčinné proto, že se účastník na doručovací adrese trvale nezdržuje, dle mého názoru v podstatě vylučuje institut opatrovníka z tohoto důvodu. A to přesto, že bohužel nebyla odpovídajícím způsobem změněna dikce § 29 odst. 3, což působí alespoň na první pohled rozhodně matoucím dojmem.13 Osobně jsem při komplexním pohledu na novelu v pasážích doručování a s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona č. 7/2009 Sb. k ustanovení opatrovníka sama po 1. 7. 2009 přistupovala v případech, kdy jsem zjistila, že žalovaný je mimo území ČR, aniž by mu bylo možno na adresu v zahraničí doručovat, a při jeho zdravotních či fyzických indispozicích, jak nadále předpokládá občanský soudní řád a je to i logicky nutné.14 V ostatních případech, při oznámení doručujícího orgánu, že na této adrese není znám či nemá schránku (za současného vyčerpání možností zjistit jeho možnou adresu ze soudní či dalších elektronických evidencí), postupuji se soudní kanceláří zveřejněním na úřední desce a elektronické úřední desce, jak stanoví občanský soudní řád, který s takovými případy výslovně počítá15 a i tím rozšiřuje možnost účastníka zjistit, že je obesílán.
Zmíněné rozhodnutí však vychází nadále z vyhledávací povinnosti soudu s tím, že i takto řádně obeslanému účastníkovi soudního řízení, jehož skutečný pobyt není znám, musí být zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv institutem opatrovníka. Domnívám se, že při takovém výkladu současně novelizovaného textu občanského soudního řádu by však celá novela doručování zcela pozbyla smyslu. Ba naopak, přinesla by zhoršení stavu, neboť zatímco dříve postačovalo doručování opatrovníkovi, nyní by paralelně přibyla povinnost doručovat i účastníkovi neznámého pobytu veškeré písemnosti kromě úřední desky ještě i na doručovací poslední zvolenou či zákonnou adresu. Fikce doručení v případě, že se účastník na adrese zdržuje, ale poštu si pouze nevyzvedává, zde již byla i podle úpravy do 30. 6. 2009, z tohoto pohledu by se při tomto výkladu tedy vůbec nic nezměnilo. Institut doručovací adresy by tak nejen nepřinesl urychlení soudního řízení, ale ani nepřenesl odpovědnost za funkční – známou adresu ze soudů na účastníka, což je základem novely ve zmíněném procesu „odbřemenění soudů“, jak si vláda při řešení potřebné novelizace dala za cíl.
I když opomenu spojené náklady, které přináší pro stát ustanovování advokátů opatrovníkem (neboť jen zcela výjimečně se podaří v praxi ustanovit příbuznou osobu),16 mám za to, že každý by měl být odpovědný za plnění svých povinností. Z hlediska účastníka se dále jedná o práva, která v soudním procesu realizovat může, ale také nemusí. Právo se nerovná povinnost a o svá práva by se měl především starat on sám. Za situace, kdy žalovaný nereaguje v místě trvalého bydliště, ale ani si nezvolí jinou adresu, pak sám zcela ignoruje možnosti, které mu ochranu jeho procesních práv zaručují. Lze tedy mít důvodně za to, že pro soud nehodlá být dostupným. Proč bychom mu tedy měli nutit ochranu něčeho, co využívat sám zjevně vůbec nehodlá, a to ještě na náklady státu? Samozřejmě, že nejde toliko o urychlení procesu a eliminaci postradatelné administrativní zátěže justice, mezi účelem zákona a spravedlivým procesem vždy musí zůstat proporcionalita a úměrnost volených prostředků k dosažení obojího. Nicméně i sám Ústavní soud zaujal ve věci možné a nevyužité procesní realizace celkem jednoznačné stanovisko již např. v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 100/02.17 V něm dospěl k závěru, že nedostatečná obezřetnost či zanedbání procesních povinností jde k tíži účastníka, a nejedná se proto o porušení jeho práva na spravedlivý proces, i když se proto v řízení realizovat nemohl. Přestože pozdější judikatura týkající se opatrovníků a ochrany procesních práv osob, jejichž pobyt není znám, se odvíjela jiným směrem,18 nelze přehlédnout dva aspekty. Jednak se tato judikatura váže k období, kdy nebylo osobě neznámého pobytu dle občanského soudního řádu možno účinně doručit narozdíl od současného stavu, soud měl vyhledávací povinnost a pokud nepřineslo pátrání pozitivní výsledek, musel situaci příslušně řešit. Zatímco nyní má naopak účastník povinnou doručovací adresu, s níž je spojeno účinné doručení, pro něž není rozhodující skutečnost, zda se na ní trvale zdržuje, a dále i již vícekrát zopakovaný závěr samotného Ústavního soudu, že jeho dosavadní judikatura právě pro provedené změny úpravy není nadále použitelná.19
Zákonodárce současně s novelou doručování zajistil, aby účastníci nemuseli ani měnit trvalý pobyt, pokud nechtějí, ale mohli si zvolit adresu, kam budou chtít doručovat písemnosti. A to nejen pro konkrétní kauzu, tedy bez zatížení vyrozumíváním každého zvlášť a bez jakéhokoliv finančního výdaje. Za této situace pátrat po jejich pobytu a ustanovovat jim na náklady státu opatrovníky, považuji za plýtvání státními prostředky, kterých je v současné době nejen v justici absolutní nedostatek. Dovolím si takový postup označit i za nucení ochrany a právní pomoci někomu, kdo o ni žádný zájem nemá a sám se chová protiprávně. Obávám se, že se dostáváme při tomto výkladu zákona při „poněkud přepjaté honbě za spravedlivým procesem“ bohužel k dosti nespravedlivému přístupu – kdy ti, kteří své zákonné povinnosti neplní a instituty sloužící v jejich prospěch nevyužívají, jsou státem na jeho náklady automaticky chráněni a právně zvýhodňováni proti těm, kteří své povinnosti plní. Otázkou je, zda se již nejedná o diskriminační přístup, kdy účastníci, kteří mají své adresy v pořádku, se mají v řízení o svá práva brát sami, většinou laicky, a ti, kteří soudní řízení nezodpovědným přístupem a neplněním svých povinností blokují, jsou tak v mnohem lepší pozici, neboť ve většině případů dostanou opatrovníka – advokáta jako „bonus“ za nerespektování svých povinností, a to právně vzdělanou osobu, která zpravidla podá v řízení za ně odpovídající profesionální výkon.
Pokud zákonodárce fikci doručení (a i důvodová zpráva hovoří o rozšíření fiktivních doručení, přímo je předpokládá, což je za stávajícího stavu logické, ovšem asi ale i jediné možné řešení) spojil s institutem možné zvolené doručovací adresy ad hoc či centrální, institutem v obou případech bezplatným, kterým kromě institutu neúčinnosti doručení20 adekvátně vyvážil zpřísnění úpravy, zastávám stanovisko, že je na každém z nás, aby svá práva řádně hájil využitím zákonných prostředků. Kromě toho jsou všechny fikcí doručované písemnosti vyvěšovány na úřední desce a zveřejňovány i elektronicky, s čímž bylo také spojeno další zásadní administrativní zatížení soudního aparátu. I při všech těchto opatřeních, kterými by se měl účastník dovědět o zásilce, však toto nemá stačit k tomu, aby svá práva na spravedlivý proces mohl realizovat. Jsem přesvědčena, že pokud někdo chce svá práva využívat, má k tomu i za této úpravy dostatečné nástroje a pohrdne-li jimi, pak by měl nést s tím spojené důsledky a nejde o žádné „zneužití novely soudem“. V čem jiném by novela měla přinést zjednodušení, pokud by nenahradila pátrání po osobách, které se zásilkám záměrně vyhýbají, mi prostě uniká. Zvlášť, když na druhé straně jen přibyly četné povinnosti s úředními deskami a lustrace CEO prakticky při každém referátu k obeslání.
Dostatečné problémy již přinesla novela v doručování na úřední adresu a neprovázanost s institutem místní příslušnosti soudu,21 kdy schází odpovídající změna stávající úpravy této příslušnosti. Pokud bychom akceptovali výklad zvolený v komentovaném rozhodnutí, nastal by však další a celkem zásadní problém, a to paradoxně pokud by soud byl ve svém pátrání úspěšný – tedy kdyby našel na jiné než zákonné doručovací adrese účastníka řízení, který by si však na této adrese poštu nepřebíral. Míněno neodmítl přijetí, což řešitelné je, ale prostě jen nevyzvedával uložené zásilky, což je bohužel pravidlo. V tom případě by však soud i nadále měl povinnost doručovat na stanovenou zákonnou adresu, protože jen s ní může nadále spojit následky fikce doručení. Vyvstává proto otázka, co vůbec tedy dělat s vypátraným účastníkem, pokud přebírání zásilek na jiné než doručovací adrese bojkotuje. Měli bychom snad v takovém případě také ustanovovat opatrovníka? Závěry tohoto druhu se zdají absurdní, ale právě až k nim bychom se akceptací kritizovaného výkladu mohli dostat, nejméně pak k tomu, že budeme doručovat zároveň pro vykázání doručení souběžně na adresu povinnou a ještě na další potenciální adresy, kde by účastník zastižen být např. podle zprávy pošty mohl, ale kde si uložené zásilky nevyzvedává. Mohla bych pokračovat datovými schránkami, kam se nikdo nepřihlašuje – budeme také „chránit“ jejich uživatele, kteří ignorují změnu právní úpravy, a dostaneme se ještě do horšího postavení než před novelou, kdy se konkrétně u právnických osob nad nevyzvednutou zásilkou na zcela formální adrese sídla nikdo nepozastavoval, protože zákon stanovil jasná pravidla doručování? A co rovný přístup k účastníkům – u datových schránek je problém účastníka nevyzvednutí, u „papírové“ pošty je to problém soudu? Tyto otazníky, bohužel, zmíněné rozhodnutí také vyvolává.
S jeho závěrem se proto nemohu ztotožnit. Považovala jsem tak za nutné upozornit na určitou paradoxnost vývoje situace, kdy se smysl a účel novely doručování v civilním procesu začíná zvrhávat pouze jen do dalšího zatížení soudů, kterému ale měla naopak novela ulevit. Jsem přesvědčena, že k tématu je třeba otevřít diskusi, zohlednit i shora uvedené aspekty a nepřipustit, aby změna sledující vylepšení již dost zoufalé situace prostřednictvím výkladu motivovaného poněkud přepjatou snahou o ochranu určité skupiny účastníků přinesla ve skutečnosti pouze další zhoršení stavu.

* Autorka je soudkyní Okresního soudu v Jablonci nad Nisou.
1 Viz Vláda ČR: Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění občanský soudní řád, A. obecná část, Aspi – Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008, tisk 478/0.
2 Důvodová zpráva zmiňuje toto jako v podstatě nejpalčivější problém před novelou, kdy je třeba nadále zamezit tomuto zatížení jednak soudů a jednak i orgánů státní správy, u kterých dosud soudy pátraly po účastnících.
3 Svoboda, K. Doručování na rozcestí. Právní rozhledy, 2010, č. 3, s. 107 a násl.
4 Viz § 46 OSŘ ve znění do 30. 6. 2009.
5 Viz § 29 odst. 4 OSŘ ve znění od 1. 7. 2009.
6 Zatímco při klasickém zastoupení advokátem se odměna stanoví zpravidla výpočtem z hodnoty žalované částky, příp. je stanovena v závislosti na druhu věci, odměna za jeden úkon při výkonu opatrovnictví bez ohledu na souzenou věc činí částku 300 Kč.
7 Viz např. sp. zn. II. ÚS 27/2000 a z něho nadále vycházející judikatura Ústavního soudu.
8 Za soudce lze zmínit např. článek Jirsa, J. Proč bychom se souhrnné novely báli? Bulletin advokacie, 2009, č. 6, s. 21.
9 Viz § 46b OSŘ ve spojení s § 49, zejm. odst. 4 OSŘ ve znění od 1. 7. 2009.
10 Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 303, 330 a 352.
11 Svoboda, K. Souhrnná novela občanského soudního řádu – jak funguje v praxi. Právní fórum, 2009, č. 10, s. 436.
12 Tamtéž, tento závěr je vysloven v textu článku na s. 438 s tím, že doručování má být procesem „reálné komunikace“, což samozřejmě ano, otázkou však zůstává, kam až je povinen soud k ochraně účastníka tuto komunikaci bojkotujícího zajít ... na tomto závěru pak K. Svoboda trvá i v článku cit. sub 3.
13 Nadále totiž zůstala možnost soudu, neučiní-li jiná vhodná opatření, aby případně ustanovil opatrovníka mj. i účastníku, jehož pobyt není znám – v tomto směru je naprostá neprovázanost novely zřejmá i z velkého Beckova komentáře cit. sub 10, kde se právě u § 29 objevuje poněkud kusý a blíže nijak nerozvedený závěr, že na této povinnosti soudu nemění nic skutečnost, že podle § 49 OSŘ je účastníku neznámého pobytu účinně doručeno! Protichůdnost těchto myšlenek je podle mého názoru zřejmá – k čemu opatrovník, pokud je účinně doručeno a v realizaci procesních práv přímo účastníkem a na jeho odpovědnost tak nic nebrání.
14 Viz § 29 odst. 3 OSŘ ve znění od 1. 7. 2009.
15 Viz § 49 odst. 4 ve spojení s § 50l OSŘ, obojí ve znění od 1. 7. 2009.
16 Pokud jsem se dříve zmínila, že odměna je pro advokáta malá, pro stát je to naopak při počtu ustanovovaných advokátů k plnění této funkce suma výrazně zatěžující rozpočet. Bohužel zkušenosti prvostupňového soudce běžné civilní agendy jsou takové, že téměř polovina (dovolím si odhad mezi 30–50 %) kauz trpí problémem „neznámého pobytu účastníka“, v posledních letech se dramaticky zvyšuje počet účastníků, kteří mají i trvalý pobyt evidovaný v sídle městského úřadu.
17 V rozhodnutí je uveden závěr, že zásady spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník, který řádně a včas obeslán jednání zmešká pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbá, což je evidentně obdobná situace, byť předmět sám byl odlišný.
18 Viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 843/2008, I. ÚS 3269/2007, II. ÚS 629/2004.
19 Viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 876/2009 či IV. ÚS 2453/2009.
20 Viz § 50d OSŘ ve znění od 1. 7. 2009.
21 Zatímco pravidla, kam doručovat se změnila, nenavazuje na tuto změnu ponechaná úprava místní příslušnosti, bude proto přibývat případů, kdy bude jednat okresní soud doručující však obsílky na adresu mimo svůj okres, což bylo dosud spíše výjimečné, pokud až dodatečně, po zahájení řízení došlo ke změně pobytu, sídla atd.

Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: