Trestní právo a ochrana životního prostředí

Článek byl publikován v časopisu Trestněprávní revue, 2010, č. 9.

Mgr. Libor Jarmič, Brno*

I. Úvodem

Účinné ochrany životního prostředí1 může soudobá společnost dosáhnout pouze prostřednictvím právního řádu.2 V posledních letech začíná být čím dál víc zřejmé, že dosud nejčastěji uplatňované druhy právní odpovědnosti v této oblasti (správněprávní a občanskoprávní) nejsou s to efektivně zabránit ničení a znečišťování životního prostředí. Zdá se, že vstupujeme do éry, ve které bude mít ve vztahu k životnímu prostředí a jeho ochraně čím dál větší význam i odpovědnost trestněprávní.3
Tento článek se po úvodní stručné a obecné charakteristice trestných činů proti životnímu prostředí zabývá dvěma základními okruhy problémů. Prvním jsou poznatky z praktické aplikace ustanovení „starého“ trestního zákona (č. 140/1961 Sb., dále také „tr. zák.“) o trestných činech proti životnímu prostředí,
a to zejména v posledních letech jeho účinnosti. Na základě těchto východisek jsou pak zhodnoceny některé aspekty úpravy „environmentálních“ trestných činů v trestním zákoníku (č. 40/2009 Sb., dále také „TrZ“), který předchozí regulaci této problematiky z velké části převzal.

II. Obecná charakteristika trestných činů proti životnímu prostředí

1. Role a funkce trestního práva v právu životního prostředí


Trestní odpovědnost za nezákonné a škodlivé zásahy do životního prostředí nachází svůj odraz v trestných činech, jejichž primárním státem chráněným zájmem (objektem trestného činu) je životní prostředí a jeho jednotlivé složky. Nastupuje zejména tam, kde selhávají nebo nedostačují jiné druhy právních odpovědností, tedy odpovědnost správněprávní a občanskoprávní.
Z funkcí trestní odpovědnosti hrají nezastupitelnou roli zejména funkce preventivní a represivní. Prevence přitom působí jak v individuální rovině, tj. aby pachatel opět nepoškozoval životní prostředí, tak v úrovni obecné, neboť odrazuje případné další potenciální pachatele.4 Represivní funkce spočívá v uplatnění takových nepříznivých následků, které nemají v jiných druzích právní odpovědnosti obdoby. Ve vztahu k trestným činům proti životnímu prostředí by také jistě stálo za to klást větší důraz i na funkci reparační, aby bylo ve více případech dosaženo určité míry nápravy (např. prostřednictvím výkonu trestu veřejně prospěšných prací).


2. Společná charakteristika trestných činů proti životnímu prostředí

Druhovým objektem všech environmentálních trestných činů je zájem na ochraně životního prostředí a jeho jednotlivých složek. U některých skutkových podstat je ale tento druhový objekt potlačen jiným objektem, který je v daném případě převažující (např. „Nedovolená výroba a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky“, kde je objektem zejména život a zdraví osob a majetek).
Pro environmentální delikty je typické, že k naplnění jejich skutkové podstaty musí být porušena povinnost podle zvláštních právních předpisů stanovících povinnosti k ochraně životního prostředí. Zároveň musí nastat určitý následek v podobě ohrožení či poškození životního prostředí. Trestné činy proti životnímu prostředí tak lze druhově označit jako trestné činy ohrožovací i poškozovací.5
U většiny skutkových podstat trestných činů proti životnímu prostředí lze využít institut účinné lítosti.6 Jeho smyslem je, aby pachatel, veden slibem beztrestnosti, zabránil škodlivému následku svého jednání nebo aby tento následek napravil. Je však otázkou, zda je ještě vůbec možné zamezit škodlivým následkům, jestliže je trestný čin proti životnímu prostředí dokonán. Lze mít důvodně za to, že újma na životním prostředí bude často škodou neodvratitelnou, takže obecný institut účinné lítosti bude v takovýchto případech nepoužitelný. Je proto namístě de lege ferenda uvažovat o speciálním ustanovení o účinné lítosti ve vztahu k trestným činům proti životnímu prostředí. Zde by pak nešlo o zamezení nebo napravení škodlivých následků, ale o jejich podstatné zmírnění.7
Na druhou stranu, spáchá-li pachatel trestný čin jako člen organizované zločinecké skupiny,8 je tato skutečnost brána v potaz jako přitěžující okolnost. Organizovanou činností se nezvyšuje jen šance skupiny na úspěch, ale i její celková společenská škodlivost, což nachází svůj odraz v navýšení trestní sazby. Tato skutečnost může mít pro environmentální trestné činy poměrně velký význam, neboť aspekt organizovaného zločinu nebývá v těchto případech vzácným jevem.9
Dalším charakteristickým rysem popisovaných trestných činů je, že sazba trestu odnětí svobody je i v případě aplikace kvalifikovaných skutkových podstat poměrně nízká (nejčastěji max. tři, resp. max. pět let odnětí svobody), navíc často s možností uložit alternativní trest. Z hlediska platného zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, se v naprosté většině případů bude jednat o přečiny. Výjimku tvoří pouze nejzávažnější kvalifikované skutkové podstaty trestných činů podle ustanovení § 293 TrZ – Poškození a ohrožení životního prostředí, § 297 TrZ – Neoprávněné vypuštění znečišťujících látek a § 299 TrZ – Neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami, za které lze uložit pachateli trest odnětí svobody až do výše osmi let. Maximální výše trestních sazeb dle platného trestního zákoníku se přitom plně shodují s jejich protějšky ve starém trestním zákoně (až na § 297 TrZ – Neoprávněné vypuštění znečišťujících látek, který ve starém trestním zákoně neměl svůj ekvivalent).
Uvedené se nevztahuje na trestné činy obecně nebezpečné, u kterých je patrná jejich souvislost s životním prostředím (srov. § 272 TrZ – Obecné ohrožení, § 281 TrZ – Nedovolená výroba a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky, § 284 TrZ – Přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu apod.). Pro tyto trestné činy jsou naopak charakteristické vysoké sazby trestu odnětí svobody, neboť mají potenciál ohrozit život, zdraví a majetek ve velkém měřítku. Výše trestních sazeb trestu odnětí svobody v případě kvalifikované skutkové podstaty se v těchto případech pohybují nad hranicí 10 let.
M. Damohorský následujícím shrnutím uvádí, že v trestních zákonech, ale i v aplikační praxi jednotlivých evropských zemí lze pro environmentální trestné činy vysledovat určité základní společné rysy:
1. Trestní kodexy většinou obsahují blanketní ustanovení na porušení povinností plynoucích z administrativního práva, resp. práva životního prostředí. Přitom neznalost zvláštních právních předpisů potencionálního pachatele neomlouvá.
2. Úprava trestní ekologické odpovědnosti v podobě kvalifikovaných skutkových podstat je poměrně častá.
3. Za spáchání trestného činu proti životnímu prostředí lze uložit poměrně vysoký finanční trest, ale na druhou stranu poměrně nízký trest odnětí svobody.
4. Využívání příslušných speciálních skutkových podstat je dosti sporadické, kdežto využívání obecnějších skutkových podstat je naopak dost časté.10
Výše uvedené popisuje, čím jsou environmentální trestné činy specifické. Je proto nasnadě, že odhalování, vyšetřování a potírání tohoto druhu kriminality bude v praxi doprovázeno mnohými a ve vztahu k trestnímu právu i některými poměrně neobvyklými úskalími.

III. Trestněprávní ochrana životního prostředí v praxi

Aplikace zákonných ustanovení o environmentálních trestných činech je v praxi značně omezená. Důvodů, proč tomu tak je, je hned několik. J. Chmelík v tomto ohledu výstižně poznamenává, že trestné činy proti životnímu prostředí jsou novou trestněprávní kategorií, s jejímž odhalováním, vyšetřováním a zejména dokazováním nejsou valné zkušenosti, a víceméně je v této oblasti orgány činnými v trestním řízení tápáno. Schází jednoznačná a přesvědčivá judikatura, přetrvávají rozdílné výklady skutkových podstat trestných činů postihujících nejzávažnější ataky na životní prostředí.11
Pro právní úpravu účinnou do 30. 6. 2002 bylo typické, že svou neurčitostí a vágností způsobila, že trestné činy byly v praxi zjišťovány, šetřeny, ale hlavně trestány jen velmi vzácně, a to pouze činy zcela zjevné. I proto v roce 1999 M. Damohorský nabádal ke konkretizaci, upřesnění, specifikaci a zúžení, které by mohlo paradoxně přinést podstatné oživení ve využívání nových skutkových podstat a vyšší účinnost trestního práva na tomto úseku.12
S odstupem času můžeme jeho domněnku podrobit zkoušce. Pokud si prohlédneme tabulky dokumentující vývoj zjištěných trestných činů podle § 181a až 181h tr. zák. a vývoji počtu stíhaných, obviněných a obžalovaných osob za tyto činy v letech 2001 až 2008 (viz tabulky 1–4), neubráníme se určité míře frustrace. Veškerá shromažďovaná data vykazují v rámci sledovaného období stálý pokles zjištěných trestných činů proti životnímu prostředí, resp. pravomocných odsouzení za tyto trestné činy. Bylo by ovšem naivní z těchto dat vyvozovat závěr, že environmentální kriminalita je v České republice na ústupu. Namísto oživení se potírání environmentální kriminality dostalo do ještě většího útlumu. Zřetelný je dále ústup od aplikování obecných skutkových podstat ve prospěch skutkových podstat speciálních.
Podobné závěry vyplývají i ze zdrojů Ministerstva vnitra13 a Nejvyššího státního zastupitelství.14 Přestože cílem novely trestního zákona z roku 2002 (zák. č. 134/2002 Sb.) bylo zjednodušit postih trestných činů proti životnímu prostředí, lze z poznatků aplikační praxe dovodit, že novela svého cíle nedosáhla a nepředstavuje odpovídající nástroj k potírání environmentální kriminality. Jak uvádí Ministerstvo vnitra,15 většina případů končí odložením věci, popř. odevzdáním. Zmiňovaná novela starého trestního zákona tak podle ministerstva naopak účinný postih v praxi spíše znemožnila, a to jak snížením trestních sazeb,16 tak změnou definice ohrožení a poškození životního prostředí.
Z analýzy, kterou vypracoval L. Matějka ze sdružení Arnika, vyplynulo, že existuje zjevný nepoměr mezi případy, které prošetřuje a pokutuje Česká inspekce životního prostředí, a kauzami, které nakonec skončí až u trestního soudu. Matějka prošel statistiky za posledních deset let a zjistil, že za nedovolené nakládání s odpady, za nelegální kácení lesa nebo znečištění vod bylo usvědčeno 168 osob z 209 trestných činů. Přitom jen v roce 2007 bylo za všechna porušení trestního zákona odsouzeno více než 75 tisíc lidí, kteří se dopustili bezmála 100 tisíc trestných činů.17
Pokud ovšem vezmeme v úvahu celkový počet obžalovaných osob, procento „neúspěšných“ případů naroste ještě více. Za posledních deset let (od roku 2000 do roku 2009 – viz tabulky 2–5) bylo obžalováno celkem 452 osob za trestné činy podle § 181a až 181h tr. zák., přičemž ve stejném období bylo za tyto trestné činy odsouzeno pouze 175 osob, z čehož vyplývá, že průměrná úspěšnost žaloby se pohybuje jen okolo 39 %. Pro srovnání celkový počet obžalovaných osob ČR v letech 2005–2009 byl 365 780 a z toho bylo odsouzeno celkem 302 180 osob. Průměrná úspěšnost obžaloby za trestný čin projednávaný před trestními soudy v ČR v letech 2005–2009 je tedy 83 %.
Tento zjevný nepoměr by měl vést k důkladnější analýze příslušných státních institucí, co s nastalou neutěšenou situací v oblasti potírání environmentální kriminality provést tak, aby se situace výhledově zlepšila.
Ani po zpřesnění jednotlivých skutkových podstat nebylo jednoduché docílit toho, aby jednání pachatelů, které poškozuje životní prostředí a jeho složky, bylo možno kvalifikovat jako trestný čin. Pachatelé si toho byli dobře vědomi a snažili se všemožně obcházet formální znaky skutkových podstat tak, aby jejich počínání nemělo charakter trestného činu, přestože materiální stránka trestného činu (nebezpečnost činu pro společnost větší než nepatrná) byla bezpochyby dána. Nový trestní zákoník už materiální stránku trestného činu nezná, neboť přistoupil k formálnímu pojetí trestného činu. Přesto je materiální stránka trestného činu ukryta ve formě zásady subsidiarity trestní represe (ustanovení § 12 TrZ). Dovoluji si proto tvrdit, že výše zmiňovaný problém obcházení skutkových podstat trestných činů proti životnímu prostředí může a zřejmě i bude trvat nadále, pokud nedojde k jejich úpravě.
Naplnění formálních znaků skutkových podstat je tak komplikované už proto, že musí být kumulativně splněno více podmínek – porušení zvláštních právních předpisů, škodlivý následek, příčinná souvislost mezi nimi, ke škodlivému následku musí dojít na určité ploše nebo na určitém počtu jedinců (organismů), popř. se tak musí stát na určitém druhu území, které má z hlediska ochrany přírody větší význam.18 K tomu lze přiřadit i další druhy deliktů, které mohou být pro společnost velmi nebezpečné a nežádoucí, přestože při jejich postihu lze využít pouze správněprávní odpovědnosti, neboť trestní úprava schází. Zde lze uvést případy úmyslného zapalování skládek (nebezpečného) odpadů, rozdělávání ohňů či vypalování porostů za extrémního sucha (dnes pouze přestupek), nedovolené těžby drahokamů a polodrahokamů či drancování paleontologických nalezišť.19 Dále se v praxi vyskytují situace, kdy v případech nebezpečí povodní provozovatelé podniku nedostatečně reagují na vyhlášené stupně povodňové aktivity, a velmi snadno tak může dojít k výplachu různých nebezpečných látek, zejména původem z chemického průmyslu (jako se tomu stalo v Neratovicích v areálu obchodní společnosti Spolana a. s.). Bohužel je takové jednání podle účinné právní úpravy vesměs posuzováno pouze jako přestupek.20 Nově pak vyvstávají otazníky nad případnou úpravou nelegálního nakládání s geneticky modifikovanými surovinami či trestněprávní ochranou před nadměrným hlukem.
Kamenem úrazu je již samotné vyšetřování případů trestné činnosti na životním prostředí. Valná část případů environmentální kriminality je charakteristická určitou mírou latence, konspirace a prvkem organizovanosti, popř. jejich kombinací. O mnohých případech se orgány činné v trestním řízení vůbec nedozví a je prakticky vyloučeno tyto případy jakýmkoliv způsobem postihnout. U případů, o kterých tyto orgány informovány jsou, působí několik aspektů, které z nich činí případy takřka nevyřešitelné. Jedná se zejména o pozdní oznámení o podezřelé činnosti, resp. pozdní příjezd příslušníků Policie ČR, s čímž souvisí nemožnost přistihnout pachatele při činu, opatřit potřebné důkazy z místa činu, dále neodbornost příslušníků Policie ČR a nízká míra spolupráce s příslušnými orgány státní správy a experty v oboru.
Pro environmentální trestné činy, stejně jako pro jiné druhy tzv. „zločinů bez obětí“,21 je typická absence morálního odsouzení pachatelů této trestné činnosti. Důsledkem je značný rozdíl mezi tím, jak jsou vnímáni například pachatelé majetkové nebo násilné trestné činnosti a pachatelé trestných činů proti životnímu prostředí.22 Občané nezřídka ignorují různé nekalé činnosti či pochybné praktiky, pokud se netýkají jich samotných nebo jejich majetku.
Komplikace jsou dány i zpožděním nastoupení nežádoucích následků protiprávních zásahů vůči životnímu prostředí. Mnoho negativních vlivů se projeví mnohdy až s několikaletým odstupem, což má význam ohledně promlčení trestnosti a úspěšnosti vyšetřování. Navíc je značně ztížena možnost odstranění těchto nepříznivých následků.23
Tím však výčet všech problémů spojených s environmentální kriminalitou zdaleka nekončí. Další komplikace nastávají v rámci soudního řízení, tedy za předpokladu, že se daný skutek k soudu dostane. V praxi bývá časté, že pachatelé trestných činů proti životnímu prostředí bývají obžalováni v kombinaci s jinými trestnými činy, ale vzhledem ke složitému dokazování se pachateli podaří prokázat vina pouze u trestného činu, jehož primárním objektem není ochrana životního prostředí (například obecné ohrožení, zneužívání vlastnictví, poškozování cizí věci, krádež apod.). Pokud se podaří postavit obžalovaného před soud, bývá jednodušší prokázat zavinění u tohoto jiného trestného činu. Ve výsledku je pachateli uložen trest podle skutkové podstaty s vyšší sazbou trestu odnětí svobody (uplatňuje se zásada absorpční), což ve většině případů vyloučí použití trestních sazeb trestných činů proti životnímu prostředí. Tyto faktory mohou významně přispívat k celkové demotivaci orgánů činných v trestním řízení environmentální delikty zjišťovat a vyšetřovat.
Při pohledu na zmiňované problémy není příliš udivující, že efektivita vynucování práva je v této oblasti velice nízká. V úvahu tedy přichází systémové změny v přístupu k environmentální kriminalitě.
Ochrana životního prostředí je oblast velmi rozsáhlá a náročná na znalosti, a tudíž nelze po příslušnících policejních sborů požadovat, aby byli schopni např. odhadnout škodu na vytěžené dřevní hmotě, rozpoznat od sebe jednotlivé druhy rostlin a živočichů nebo stanovit druh nebezpečné látky. I proto je podle ČIŽP24 vhodné přistoupit k řešení, které směřuje k vytvoření malých specializovaných skupin s celorepublikovou působností. Každá ze skupin by měla obsahovat odborníky na určitou část problematiky (skupina pro odpady, těžbu dřeva, živou přírodu apod.). Nastíněný model je často využíván v zahraničí.25
Základem úspěšného postupu je dále spolupráce všech dotčených orgánů státní správy (včetně místních), které mají co do činění s trestnými činy proti životnímu prostředí a jejich přestupkovými ekvivalenty a příslušných odborníků. Toho si je vědomo i Ministerstvo vnitra, a proto si klade za cíl prohloubit spolupráci s orgány státní správy podílejícími se na ochraně životního prostředí, zejména co se týče oblastních inspektorátů ČIŽP, územních orgánů státní správy či Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů pro získávání odborných vyjádření a znaleckých posudků od těchto orgánů při objasňování skutečností rozhodných pro trestní řízení.26
Osobně mám za to, že lze využít i zkušeností a odborných znalostí pracovníků Agentury ochrany přírody a krajiny,27 která má svá střediska v každém kraji. Nemělo by se zapomínat ani na místní občanská sdružení zabývající se ochranou životního prostředí (včetně odborných zájmových sdružení typu České ornitologické společnosti apod.), různé „ekologické“ iniciativy a zainteresovanou veřejnost. Součinnost všech těchto subjektů může prosazování ochrany přírody prostřednictvím trestního práva jedině pomoci.
Určitý vliv na vyšetřování a dokazování environmentální kriminality má i skutečnost, že trestné činy proti životnímu prostředí jsou v převážné většině příslušní vyšetřovat méně zkušení pracovníci obvodních oddělení Policie ČR.28 Ministerstvo vnitra proto podporuje přenesení příslušnosti z obvodních oddělení na Službu kriminální policie a vyšetřování.
V neposlední řadě je činnost orgánů v trestním řízení komplikována neexistencí jednotného postupu ve vyčíslení ekologické újmy.29 Zákonem stanovená metodika pro vypočtení ekologické újmy by orgánům činným v trestním řízení bezpochyby dala do rukou nástroj, který by přesvědčivým způsobem dokázal, o jak závažný čin se jedná. Zároveň by se Policii ČR, která se v podobných případech potýká s důkazní nouzí, dostalo jednoho z důležitých důkazů.
Pokud chceme současnou nelichotivou bilanci v odhalování, vyšetřování a trestání environmentální kriminality změnit k lepšímu, nebudou postačovat pouze dílčí úpravy, ale bude zapotřebí provedení komplexních změn, tedy počínaje změnami v právní úpravě, přes školení a vzdělávání příslušníků Policie ČR (po stránce právní i prakticko-vyšetřovací), pracovníků státního zastupitelství i soudů a zavedení účinnější spolupráce příslušných orgánů, zvyšováním právního vědomí společnosti a jejím zapojováním při ochraně životního prostředí konče.


IV. Zhodnocení a problémy platné právní úpravy

Na straně jedné je pozitivní, že právní řád České republiky obsahuje právní úpravu penalizující trestné činy proti životnímu prostředí. Na druhou stranu by nás k tomu časem nepochybně donutily mezinárodní a unijní závazky (v současnosti zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/99/ES, o trestněprávní ochraně životního prostředí) a aktuální stav životního prostředí.
Právní úprava environmentální kriminality se vždy potýkala s určitými problémy, které se do jisté míry promítají i do nové právní úpravy.
1. V prvé řadě jde o otázku podoby znění skutkových podstat, zda mají být více obecné nebo více konkrétní. Problémy ale nastávají při volbě kterékoli z variant. Pokud totiž bude úprava příliš obecná a pod skutkovou podstatu bude možné podřadit množství různých jednání, nebude v dostatečné míře garantována právní jistota. Zároveň pokud bude úprava obsahovat neurčité pojmy (jako právní úprava účinná do 30. 6. 2002), povede situace k nežádoucím interpretačním a aplikačním rozdílům. Naopak pokud bude právní úprava příliš konkrétní, v praxi se to odrazí tak, že v jednotlivých případech nebude naplněna skutková podstata trestného činu (pachatel nesplní formální znaky) a bude dán prostor pro „obcházení“ zákona, k čemuž dochází v současnosti. Zároveň se setkáváme s tím, že obecné skutkové podstaty environmentálních trestných činů jsou využívány stále méně a méně, přitom mnoho složek životního prostředí není chráněno pomocí speciálních skutkových podstat (voda, vzduch, půda apod.) a jediná jejich trestněprávní ochrana spočívá v aplikaci obecných ustanovení.
2. Jiný problém představuje výše trestních sazeb trestu odnětí svobody. Ta je dle mého názoru u všech skutkových podstat environmentálních deliktů nepřiměřeně nízká, neboť zcela srovnatelnou trestní sazbu s trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí obsahuje i obyčejná krádež podle ustanovení § 205 TrZ, přičemž újma vzniklá na životním prostředí bývá nesrovnatelně větší než újma (tedy škoda) vzniklá krádeží a případná obnova či uvedení do původního stavu je v mnoha případech nesnadno proveditelné. Co se týče trestného činu „poškozování lesa těžbou“, nedovedu si vysvětlit, proč maximální trestní sazba činí pouze 4 léta, i kdyby byl nezákonným způsobem poškozen les na ploše o velikosti Šumavského národního parku (spolu s nedozírnými důsledky na vodní poměry v dané lokalitě a zvýšeným rizikem vzniku povodní).
3. V současnosti neexistuje jednotná právním předpisem stanovená metodika výpočtu ekologické újmy, která by byla všeobecně přijímána. Je zcela zřejmé, že není možné specifický typ újmy – ekologickou újmu – počítat analogicky podle občanskoprávní úpravy škody, a současně, že nepostačuje ani přistoupit k jejímu vyčíslení prostřednictvím škody podle výše nákladů vynaložených na odstranění vzniklého poškození životního prostředí.30
4. Není rovněž dořešena trestní odpovědnost právnických osob, přestože největší újmy na životním prostředí mají na svědomí právnické osoby, mnohdy nadnárodního charakteru. Potrestání prostřednictvím správněprávních sankcí (pokut) je nedostačující, už vzhledem k tomu, že s její výší lze dopředu kalkulovat a zahrnout ji do nákladů.31
5. Mezi související problémy lze jistě zařadit i nízkou úroveň právního vědomí o environmentálních deliktech v ČR, zejména u široké veřejnosti, ale i mezi pracovníky orgánů činných v trestním řízení.
S přihlédnutím k výše uvedeným úskalím je vhodné uvažovat o změně zákonných znění skutkových podstat environmentálních trestných činů. Změna by měla být provedena v tom duchu, aby nedocházelo k obcházení formálních znaků skutkových podstat. Toho lze docílit buď větší kazuističností zvláštních trestných činů proti životnímu prostředí nebo naopak jejich zobecněním, přičemž je zapotřebí se pokud možno vyvarovat použití neurčitých právních termínů, (což nebude vůbec jednoduchý úkol). Dále je vhodné se zamyslet nad přijetím dalších speciálních skutkových podstat, jako např. „nedovolená těžba drahokamů a polodrahokamů“, „drancování paleontologického naleziště“, případně „zapalování skládek odpadů“, „nebezpečné rozdělávání ohňů a vypalování porostů“ či „nelegálního nakládání s geneticky modifikovanými surovinami“.
Zároveň by bylo žádoucí přiměřené zvýšení trestních sazeb u všech environmentálních trestných činů, aby se upustilo od tendencí považovat tyto delikty za marginální a málo podstatné. Podobný názor zastává MV ČR, které na základě poznatků z policejní a soudní praxe doporučuje zjednodušit podmínky pro naplnění skutkových podstat trestných činů proti životnímu prostředí, zvážit zvýšení trestních sazeb a případně zavést nové skutkové podstaty trestných činů.32
Nová právní úprava v podobě trestního zákoníku již některé tyto požadavky reflektovala. K dobru jí lze přičíst, že zakotvuje nové skutkové postaty „neoprávněné vypuštění znečišťujících látek“ a „zanedbání péče o zvíře z nedbalosti“, že zvyšuje trestní sazby trestu odnětí svobody u některých trestných činů33 a zdůrazňuje škodlivost páchání environmentální kriminality osobami, které mají zvlášť uloženou povinnost chránit životní prostředí (v takových případech se jednání subsumuje rovnou pod kvalifikovanou skutkovou podstatu).
Starý trestní zákon umožňoval potrestat pachatele při naplnění nejzávažnějších kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů dle § 181a tr. zák. – „Ohrožení a poškození životního prostředí (úmyslné)“ a § 181f tr. zák. – „Neoprávněné nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (úmyslné)“ i za přípravu na jejich spáchání. Návrh trestního zákoníku počítal s kriminalizací přípravy už jen u trestného činu dle § 293 „Poškození a ohrožení životního prostředí“, ale z výsledné podoby trestního zákoníku toto ustanovení vypadlo úplně, takže příprava trestných činů proti životnímu prostředí od 1. 1. 2010 trestná není. Nebylo by od věci opět přistoupit i k postihování samotné přípravy těchto trestných činů. V kontextu obsahu nového trestního zákoníku by stačilo zvýšit horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody a příprava by se automaticky vztahovala i na vybrané environmentální trestné činy.
V poslední řadě (nikoli však významově) je nutné zmínit nově zakotvené sčítací pravidlo pro zasažená území a délky vodního toku pro trestné činy podle ustanovení § 293 a 294 TrZ, které je obsaženo v ustanovení § 296 TrZ.34 Toto pravidlo má zásadní význam pro efektivnější postih mnoha protiprávních jednání, kterého se dopustí tentýž pachatel na několika menších územích. Bohužel se toto pravidlo neuplatní v případě poškození lesních ploch, což je poměrně zásadním nedostatkem současné právní úpravy.

V. Shrnutí

Trestní právo hraje při ochraně životního prostředí důležitou roli, a to především pro svůj odstrašující charakter. Jeho slabinou ale může být skutečnost, že trestá pouze fyzické osoby, když převážnou většinu rozsáhlého poškození jedné či více složek životního prostředí mají na svědomí právnické osoby, neboť ke škodlivým následkům dochází (nejčastěji) v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Buď by mělo dojít k zavedení trestněprávní odpovědnosti právnických osob anebo k systémové změně trestání právnických osob a podnikajících fyzických osob v rámci odpovědnosti správněprávní.
Všeobecným problémem spojeným s pácháním environmentální kriminality je, že pachatelé si neuvědomují závažnost svého počínání a upřednostňují krátkodobý finanční zisk, který ani zdaleka neodpovídá hodnotě celkové újmy, kterou na životním prostředí svým jednáním způsobili. Pro vyšetřování je typické, že se orgány činné v trestním řízení dostávají do důkazní nouze, zejména kvůli latentnosti a organizovanosti páchaných činů, které nezřídka mívají i mezinárodní rozsah, a mnoha dalším aspektům, kvůli kterým se úspěšné vyšetřování a dokazování stává téměř nemožným.
Proto se domnívám, že je zapotřebí vzít v potaz poznatky z praxe a zvážit zakotvení nových skutkových podstat, zpřesnění stávajících, zvýšení trestních sazeb, harmonizaci stávajících znění skutkových podstat s úpravou v ostatních státech (zejména členských státech EU) včetně druhů a výše sankcí, přijmout právní úpravu trestní odpovědnosti právnických osob a způsob výpočtu ekologické újmy, věnovat pozornost vzdělávání těch pracovníků orgánů veřejné moci, kteří se podílejí na odhalování environmentální kriminality, rozšiřovat účinnou spolupráci orgánů činných v trestním řízení s experty z řad pracovníků odborných orgánů státní správy a věnovat se i zvyšování právního vědomí u celé společnosti v této oblasti.
Úprava trestných činů proti životnímu prostředí se ubírá poněkud zvláštním směrem. Zvláštním proto, že přestože lze vypozorovat stále větší důraz na postih trestných činů proti životnímu prostředí, neodpovídá tato snaha trendu ve vývoji počtu odhalených trestných činů a odsouzených pachatelů. Více skutkových podstat lépe ilustruje pestrost složek životního prostředí, které je zapotřebí chránit a přispívá k větší právní jistotě. Stále klesající tendence ve zjišťování a odhalování environmentální kriminality by nás měla vést k zamyšlení, jak tuto nelichotivou bilanci zlepšit, a to jak po stránce legislativní, tak i po stránce praktické.
Základním předpokladem, který bychom měli mít stále na paměti, je, že ochrana životního prostředí prostřednictvím trestního práva musí být efektivní a přiměřená. V současné době zcela zřejmě není naplněna ani jedna z těchto podmínek.

* Autor je právníkem Ekologického právního servisu.
1 Dle § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, se životním prostředím rozumí vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.
2 Právo (a jeho normativní systém) sice není jediný způsob ochrany životního prostředí, ale bez něj to (bohužel) nejde. Je nepochybné, že ochrana životního prostředí souvisí se zachováním základních podmínek existence společnosti a života vůbec, a proto bychom jí měli věnovat náležitou pozornost. Však již staré latinské přísloví říká: „Tua res agitur, paries cum proximus ardet“ (O tebe jde, hoří-li sousedův dům). A právě životní prostředí je naším bezprostředním a nepostradatelným sousedem.
3 Srov. Damohorský, M. Právní odpovědnost za ztráty na životním prostředí. Praha : Univerzita Karlova, 1999, s. 132.
4 Tamtéž, s. 126–127.
5 Tichá, T. Trestní právo a ochrana životního prostředí – aktuální vývoj. In Sborník z konference „Aktuální otázky práva životního prostředí“. Brno : MU, 2005, s. 80.
6 Ustanovení § 33 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále také „TrZ“).
7 Kafka, A. Trestné činy proti životnímu prostředí. Právní rádce, 2003, č. 3, s. 57.
8 Organizovaná zločinecká skupina je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti (srov. ustanovení § 129 TrZ).
9 Největší škody na životním prostředí mají stěží původ pouze v působení jednoho člověka. Naopak jsou tyto činnosti náročnější na koordinaci, a proto bývají často podmíněny užší spoluprací více osob. Např. nelegální masová těžba dřeva, nelegální nakládání s odpady (dovoz odpadu do ČR) či odchyt, transport a následná distribuce celosvětově chráněných druhů organismů atd.
10 Damohorský, M., op. cit. sub 3, s. 132.
11 Chmelík, J. Ekologická kriminalita a možnosti jejího řešení. Praha : Linde, 2005, s. 8.
12 Damohorský, M., op. cit. sub 3, s. 135.
13 Aktualizovaná Koncepce boje s kriminalitou páchanou na životním prostředí v působnosti resortu vnitra, MV ČR, 2007, s. 9.
14 Zpráva o činnosti státního zastupitelství v roce 2007, Nejvyšší státní zastupitelství, Brno, 2008, s. 17.
15 Aktualizovaná Koncepce boje s kriminalitou páchanou na životním prostředí v působnosti resortu vnitra, MV ČR, 2007, s. 9.
16 U všech skutkových podstat (včetně kvalifikovaných) trestných činů podle § 181a a 181b tr. zák. došlo zmiňovanou novelou ke snížení trestních sazeb vždy o 6 měsíců až 1 rok. Např. u § 181a odst. 3 tr. zák. se trestní sazba snížila z původních 3–8 let na 2–8 let apod.
17 Viz Baroch, P. Ničíte přírodu? Trestu se bát nemusíte, nestojí za řeč. 26. 1. 2009 aktualne.cz, dostupné z http://www.arnika.org/clanky/nicite-prirodu-trestu-se-bat-nemusite-nestoji-za-rec.
18 Např. v případě „ohrožení a poškození životního prostředí“ dle ustanovení § 293 TrZ je zapotřebí, aby pachatel 1. úmyslně znečistil nebo poškodil složku životního prostředí (porušením zvláštního právního předpisu o ochraně životního prostředí), 2. na zvláště chráněném území, v evropsky významné lokalitě, v ptačí oblasti nebo vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo, nebo na větším území mimo tyto lokality, a tím 3. ohrozil společenstva nebo populace volně žijících živočichů nebo planě rostoucích rostlin nebo aby úmyslně takové poškození životního prostředí zvýšil nebo ztížil jeho odvrácení nebo zmírnění.
Či v případě „poškození lesa“ podle ustanovení § 295 TrZ musí pachatel 1. porušit zvláštní právní předpis (zákon o lesích), 2. způsobit vznik holé seče nebo způsobit závažné poškození lesa nebo proředit lesní porost pod hranici zakmenění, a to vše 3. na celkové větší ploše lesa.
19 Chmelík, J., op. cit. sub 11, s. 24.
20 Aktualizovaná Koncepce boje s kriminalitou páchanou na životním prostředí v působnosti resortu vnitra, MV ČR, 2007, s. 10.
21 Anglicky „victimless crime“, tedy trestné činy, u nichž neexistuje žádná osoba, kterou by bylo možné označit jako oběť (přestože v případě trestných činů proti životnímu prostředí lze jako oběti vnímat všechny osoby, jejichž životní prostředí je trestným činem poškozeno či ohroženo).
22 Vaníček, D., Rada, T. Trestněprávní ochrana životního prostředí a trestní odpovědnost právnických osob. Trestní právo, 2007, č. 5, s. 6.
23 Tamtéž, s. 6.
24 Aktualizovaná Koncepce boje s kriminalitou páchanou na životním prostředí v působnosti resortu vnitra, MV ČR, 2007, s. 14.
25 Tamtéž.
26 Tamtéž.
27 Agentura ochrany přírody a krajiny je organizační složka státu podřízená Ministerstvu životního prostředí, jejímž hlavním posláním je péče o přírodu a krajinu na území ČR. Zaměstnanci této instituce mají odborné přírodovědné znalosti a často se pohybují v terénu, a mohou proto přispět k odhalování a vyšetřování environmentální kriminality. Více informací o AOPK ČR viz www.ochranaprirody.cz.
28 Aktualizovaná Koncepce boje s kriminalitou páchanou na životním prostředí v působnosti resortu vnitra, MV ČR, 2007, s. 14.
29 V případě ekologické újmy může být problémem i dichotomie její definice. Ta je totiž obsažena jak v ustanovení § 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, tak i v ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě.
30 Nutno přiznat, že objektivní vyčíslení ekologické újmy je v podstatě nemožné, přesto je zapotřebí se od něčeho odrazit. Proto se domnívám, že přijetí právního předpisu stanovujícího závaznou metodiku pro vyčíslení ekologické újmy (nejlépe ve formě zákona) nelze než doporučit. Možnost kvantifikace této nehmotné újmy může být klíčovým prostředkem v boji proti environmentální kriminalitě.
31 Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob je za současného stavu zcela opodstatněné a pro účinnou ochranu životního prostředí téměř nezbytné. Je však nutné vzít v úvahu specifika právnických osob a podle nich stanovit adekvátní sankce. Pokud by v budoucnu k zavedení tohoto institutu do českého právního řádu nedošlo, považuji za vhodné alespoň přijmout právní úpravu po vzoru Německa, což znamená propracovat systém správních trestních sankcí ve vztahu k právnickým osobám tak, aby plnil stejnou funkci jako úprava čistě trestní (ohledně německé úpravy viz Jelínek, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha : Linde, 2007, s. 22 a násl.).
32 Aktualizovaná Koncepce boje s kriminalitou páchanou na životním prostředí v působnosti resortu vnitra, MV ČR, 2007, s. 10.
33 Nejvýrazněji se zvýšení projevilo u „týrání zvířat“, ale trestní sazba se lehce zvedla i u „poškození lesa“ a „odnímání nebo ničení živočichů“.
34 Zákon č. 140/1961 Sb. žádné sčítací pravidlo neobsahoval.


Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: