Proč je třeba odmítnout zavedení institutu agenta provokatéra do českého právního řádu

Článek byl publikován v časopise Trestněprávní revue, 2010, č. 6.

Josef Nejedlý, Master en Droit, Praha – Paříž*

I. Úvodem

Na české politické scéně se po určité době opět objevila otázka zavedení institutu agenta provokatéra do českého právního řádu pro boj s určitými formami kriminality. Na konci loňského roku skupina poslanců předložila návrh zákona,1 jehož cílem bylo zavedení tohoto institutu výhradně pro účely boje proti korupci. Dle návrhu by bylo v trestním řádu nově stanoveno, že „Agent nesmí jiného vybízet ke spáchání trestného činu; to neplatí, pokud jde o trestný čin přijetí úplatku (…), trestný čin podplacení (…) a trestný čin nepřímého úplatkářství (…), a zároveň okolnosti nasvědčují tomu, že pachatel by spáchal trestný čin i tehdy, pokud by agent nebyl použit“.
Toto téma, které dotváří i kolorit probíhající volební kampaně a od kterého lze očekávat, že bude znovu projednáváno po volbách do Poslanecké sněmovny, představuje zásadní otázky ve vztahu k Listině základních práv a svobod České republiky („Listina“) a k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod („Úmluva“).
Zatímco absolutní zákaz policejní provokace a provokace státních agentů v trestním řízení je jednoznačně stanoven judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a Ústavního soudu České republiky (I), nepřípustnost účelové provokace k trestné činnosti by měla mít v demokratickém právním státě zcela obecnou povahu (II).

II. Provocatio omnia corrumpit: zákaz policejní provokace a provokace státních agentů v trestním řízení

Bezvýhradný zákaz policejní provokace a provokace státních agentů v trestním řízení vyplývá jak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále rovněž jen „ESLP“), tak z judikatury Ústavního soudu České republiky (dále rovněž jen „Ústavní soud“).

1. Zákaz policejní provokace a provokace státních agentů v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva

Zákaz policejní provokace a provokace státních agentů byl Evropským soudem pro lidská práva poprvé vysloven ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku v roce 1998.2 Od té doby se měl ESLP mnohokrát příležitost znovu vyjádřit k této problematice, avšak nikdy nezměnil svůj právní závěr, že vyprovokování trestného činu činí trestní řízení definitivně nespravedlivým, a to od samého počátku (ab initio), a že důkazy získané prostřednictvím policejní provokace nesmí být v trestním řízení použity.3 Národní právo nesmí užití takových důkazů v rámci trestního řízení tolerovat4 a veřejný zájem nemůže jejich použití ospravedlnit,5 byť by se jednalo o nejzávažnější kriminalitu.
Nutno zdůraznit, že z pohledu evropského práva je třeba odlišit policejní provokaci od povoleného zásahu tajných agentů.6 Zatímco operace tzv. infiltrovaných agentů je ESLP za určitých okolností tolerována, zákaz provokace je absolutní podobně jako zákaz použití důkazů získaných prostřednictvím mučení.7
Ve věci Texeira de Castro se tak např. dva policisté v civilu nejprve opakovaně obrátili na jistou osobu podezřelou z drobného obchodu s drogami za účelem vlastní spotřeby a nabídli jí, že u ní nakoupí několik kilogramů hašiše s cílem identifikovat jejího dodavatele. Jelikož tento první pokus neuspěl, policisté se na osobu obrátili znovu a požádali ji tentokrát o dodání heroinu. Prvotní impuls tak jednoznačně vzešel ze strany policistů, kteří se na tuto osobu navíc po prvním neúspěchu obrátili s opakovanou žádostí. Následně tato osoba uvedla prostřednictvím zprostředkovatele policisty v kontakt se stěžovatelem. Setkání proběhlo tak, že policisté seděli v automobilu, ke kterému se přiblížil stěžovatel. Policisté mu sdělili, že mají zájem zakoupit 20 gramů heroinu za 200 000 escudos a ukázali mu svazek bankovek. Stěžovatel zakázku přijal a prostřednictvím dalších osob heroin obstaral. Při předání byl policisty zatčen. Evropský soud pro lidská práva za těchto okolností dospěl k závěru, že „policisté se neomezili na zkoumání zcela pasivním způsobem trestné činnosti pana Teixeiry de Castro, ale ovlivnili ho takovým způsobem, že ho pobídli ke spáchání trestného činu.“8
ESLP měl v minulosti příležitost vyslovit se i k případům týkajících se korupce. ESLP klasicky9 považuje za neprovokativní, byť aktivní, počínání policistů, kteří pouze umožní realizaci trestného činu např. tím, že korumpujícímu poskytnou finanční prostředky pro uplacení korumpovaného, kterého následně zatknou. Takové hodnocení však bezpochyby předpokládá zákonný postup národních orgánů aplikujících specifickou operativní metodu a zároveň absenci jakékoli provokace na straně policie.10
Shodně se k otázce policejní provokace a provokace agentů jednajících na pokyn státu vyslovuje i Ústavní soud České republiky.

2. Zákaz policejní provokace a provokace státních agentů v judikatuře Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud se k otázce policejní provokace a provokace státních agentů vyslovil nejprve ve věci Mareš,11 která se následně ocitla i před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.12 Stěžovatel policista byl původně obecnými soudy odsouzen za to, že vytvořil situaci, ve které údajně došlo k uplacení, a že od soukromé osoby, kterou dříve vyšetřoval, převzal úplatek. Stěžovatel vyšetřovaného nejprve vyhledal a údajně mu dal najevo, že zařídí, aby bylo jeho vyšetřování zastaveno. Výše úplatku nebyla specifikována. Vyšetřovaný se následně obrátil na Inspekci ministra vnitra, se kterou začal spolupracovat. Inspekce mu poskytla částku 250 000 Kč na úplatek a další hovory se stěžovatelem byly odposlouchány. Po předání úplatku došlo k zatčení stěžovatele a k trestnímu řízení. První odsouzení bylo zrušeno Ústavním soudem, který shledal operaci zorganizovanou Inspekcí ministra vnitra jako protiústavní. Částka byla na simulaci úplatku poskytnuta extra legem a její výše byla stanovena uplácejícím ve spolupráci s policií, ne stěžovatelem, čímž došlo k vytvoření podmínek pro přísnější trestní kvalifikaci.13
Zajímavé je, že Ústavní soud neposuzoval otázku policejní provokace toliko z pohledu práva na spravedlivý proces, ale z pohledu zásady legality. Ústavní soud tak shledal, že došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny a čl. 7 odst.1 Úmluvy.
Bylo by však chybné domnívat se, že pokud by zákony České republiky nově policii či státem nasazené agenty oprávnily k nabádání ke spáchání, prohloubení či dokonání trestného činu, zásada legality by byla respektována. K porušení ustanovení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy totiž dle Ústavního soudu dochází, pakliže „jednání státu (...) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Jinými slovy, nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.“
Ústavní soud rovněž konstatoval, že „státní moc reprezentovaná policií v určitém okamžiku svým jednáním a postupem sama o sobě vytvořila podmínky a navodila situaci se zjevnou snahou případný trestný čin uskutečnit a dokonat. Takový postup je však zřetelným excesem z hranic“ trestního procesu, neboť předmětný postup policie „není a ani nemůže být upraven (popsán) procesními předpisy“ .14
Ve své pozdější rozhodovací praxi Ústavní soud svůj přístup potvrdil, upřesnil a dále rozvinul, když přijal za svou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.15 Ústavní soud tak na problematiku policejní provokace nahlíží nejen z pohledu zásady legality, ale i z pohledu spravedlivosti řízení. Pakliže policejní orgány smí v mezích zákona užívat operativně pátrací prostředky, „nesmí jejich využíváním vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcoval či usměrňoval do té doby neexistující úmysl pachatele daný trestný čin spáchat. Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly.“16 Policejní orgány se nesmí na trestné činnosti aktivně samy podílet „ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení“.17 Takové jednání nesmí představovat „určující či podstatný prvek trestného činu“.18
Zákaz formulovaný oběma soudy se explicite vztahuje pouze na policejní provokaci a na provokaci státem řízených agentů pro účely trestního řízení. Zdá se však, že takto formulovaný zákaz je v demokratickém právním státě třeba pojímat široce.

III. Význam zákazu provokace trestné činnosti

Ve vztahu k současným úvahám některých zákonodárců a některých politických uskupení nad zavedením institutu agenta provokatéra do českého právního řádu je třeba zohlednit rozsah zákazu provokace formulovaného Evropským soudem pro lidská práva a Ústavním soudem (A) a zároveň smysl tohoto zákazu (B).

1. Rozsah zákazu provokace trestné činnosti

Zákaz formulovaný Evropským soudem pro lidská práva a Ústavním soudem se evidentně vztahuje výhradně na provokaci organizovanou státem, tzn. na provokaci policistů a státních agentů, mezi které patří i soukromé osoby spolupracující s policií.19 Soukromá provokace, ke které nedochází na pokyn či pod kontrolou policie a státních orgánů, však zakázaná není.
Tento závěr nepřímo vyplývá z většiny judikátů, které se zabývají výhradně policejní provokací, případně provokací osob jednajících na pokyn státu.20 ESLP jej potvrdil ve věci Shannon proti Spojenému Království,21 kdy se novinář britského bulvárního periodika vydával za šejka, který zve známého britského herce, aby účinkoval na jeho oslavě v Dubaji, a při té příležitosti ho požádal, jestli by mu neobstaral drogy.
Ponecháme-li stranou skutečnost, že není konzistentní považovat odsouzení za policií vyprovokovaný trestný čin za nespravedlivé, a odsouzení za soukromou osobou vyprovokovaný trestný čin za spravedlivé, není bezvýznamné, že ESLP v této věci naznačil určité rezervy vůči soukromé provokaci v případech, kdy se novináři nadměrně či systematicky uchylují k provokaci, aniž by byli sami podrobeni trestnímu stíhání, a policie tak de facto těží z takto získaných důkazů.
Osobně se domnívám, že pokud by se stát snažil takovouto privatizací vyšetřování účelově obcházet zákaz policejní provokace a provokace státními agenty tím, že by své vyšetřovací pravomoci de facto či de iure delegoval na média či jiné soukromé subjekty, článek 6 odst. 1 by se ocitl ve hře. Z pohledu aktuální judikatury je však míra tolerance ESLP dosti nejednoznačná, když ve věci Shannon novinář provokatér měl údajně na kontě již 89 úspěšných odsouzení osob, které vyprovokoval, aniž by byl sám stíhán. ESLP to ale nestačilo a shledal stížnost zjevně neopodstatněnou.
Zároveň je důležité podotknout, že zákaz provokace se v judikatuře obou soudů vztahuje výhradně na trestní řízení. Domnívám se, že by však bylo omylem usuzovat, že mimo rámec trestního řízení je provokace dovolená, resp. že postihnutí vyprovokovaného skutku je možné, pouze se nesmí jednat o postihnutí trestněprávní.
Je třeba připomenout, že Evropský soud pro lidská práva tradičně interpretuje pojem „trestní obvinění“22 široce, aby se členské státy nemohly vyhnout aplikaci Úmluvy tím, že některé sankce vyjmou na základě národní právní úpravy aplikaci trestního práva. ESLP posuzuje otázku, zda se jedná o trestní řízení in concreto, případ od případu, a zohledňuje přitom tři kritéria: kvalifikace činu národním právem, povaha činu a závažnost sankce, která hrozí dotčené osobě.23 Různé disciplinární či správní postihy tak byly v minulosti posuzovány jako trestněprávní,24 na které se aplikuje článek 6 Úmluvy.
Případné zavedení institutu agenta provokatéra do českého právního řádu a jeho užívání „pouze“ za účelem tzv. testů integrity u státních úředníků či politiků, kdy vyprovokované skutky by nebyly postihovány trestněprávní cestou, ale sankcemi typu zbavení funkce či doživotní zbavení možnosti vykonávat některý typ funkcí a povolání, tak potenciálně spadá z titulu závažnosti sankce do aplikačního pole čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ve prospěch široké aplikace hovoří i smysl zákazu provokace trestné činnosti.

2. Smysl zákazu policejní provokace a provokace státními agenty

Není bez zajímavosti, že jak Evropský soud pro lidská práva, tak Ústavní soud České republiky ve své rozhodovací praxi neuvádějí komplexní vysvětlení důvodů, které je vedly k vyslovení nekompromisního zákazu státní provokace trestné činnosti. Jako by byl takový zákaz samozřejmý…
Osobně se domnívám, že smysl tohoto zákazu je nutné hledat především v základních principech demokratického právního státu. Jakákoli účelová provokace činnosti zakázané právními předpisy, ať už se jedná o činnost postihovanou trestním právem anebo formou správních, disciplinárních a dalších trestů, těmto principům odporuje.
Jak správně podotkl Městský soud v Praze, „není (…) možné připustit, aby orgán činný v trestním řízení vyvolal určitý trestný čin a jeho pachatele poté trestně stíhal“.25 Pakliže jednou z legitimních funkcí demokratického právního státu bezpochyby je ochrana společnosti před různými nebezpečnými činnostmi, je nemyslitelné, aby prostředkem takové ochrany bylo vytváření zatím ne¬ existující trestné činnosti. Umělé vyvolávání trestné činnosti je v rozporu se smyslem a posláním institutu trestního práva jako takového: trestní právo má postihovat existující trestnou činnost, případně jí předcházet inkriminací určitého typu chování, nikoli přispívat k jejímu vytváření.26
Policejní provokace rovněž odporuje principu presumpce neviny, který je jedním ze základních principů demokratického právního státu, když umožňuje potrestání vyprovokované osoby za skutek, u kterého není dáno, že by se jej byla dopustila, kdyby nebyla vyprovokována. Institut státní provokace naopak vychází z principu trestnosti samotné náchylnosti či dispozice jednotlivce ke spáchání trestné činnosti.
Rozlišování mezi policejní provokací a provokací soukromou přitom není přesvědčivé. Zatímco námitka soukromé provokace nemůže automaticky sloužit jako okolnost vylučující protiprávnost činu, účelová provokace ke spáchání trestného činu ze strany např. novinářů s cílem dotčenou osobu poškodit by neměla být tolerována.
Z praktického hlediska je rovněž důležité, že v podstatě není možné zajistit ochranu společnosti před zneužíváním tohoto institutu. Kdo a za jakých okolností bude rozhodovat o nasazení agenta provokatéra v konkrétních případech, aby se tento institut nestal nástrojem pro odstraňování nevhodných osob?
Konečně závažnost dopadů zavedení institutu agenta provokatéra na společnost nelze předjímat. Existuje riziko, že se společnost založená na svobodě postupně stane společností agentů založenou na nedůvěře a podezření vůči druhému, a to v každodenním profesním a soukromém životě. Taková společnost však přestává být demokratickým právním státem.27

IV. Závěr

Domnívám se, že neústupnost Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, pokud se zákazu policejní provokace a provokace státních agentů týká, je zcela správná. Zároveň jsem názoru, že tento zákaz je v demokratickém právním státě třeba interpretovat a aplikovat co možná nejšíře. Aktuální volání některých subjektů po zavedení institutu agenta provokatéra je třeba rázně odmítnout, neboť zavedení podobných mechanismů v demokratickém právním státě postrádá jakoukoli legitimitu. Pro boj proti závažným formám kriminality včetně korupce je proto třeba hledat jiná opatření, která umožní takovou kriminalitu nejen odhalovat a trestat, ale i jí efektivně předcházet.


* Autor je doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a koncipientem u Advokátní komory v Paříži.
1 Sněmovní tisk č. 988.
2 Teixeira de Castro proti Portugalsku, č. 25829/94, rozsudek ze dne 9. 6. 1998, Sborník rozsudků a rozhodnutí 1998-IV.
3 Viz např. Ramanauskas proti Litvě, Velký senát, č. 74420/01, rozsudek ze dne 5. 2. 2008, ESLP 2008; Vlachos proti Řecku, č. 20643/06, rozsudek ze dne 18. 9. 2008; Burak Hun proti Turecku, č.17570/04, rozsudek z 15.12. 2009.
4 Khudobin proti Rusku, č. 59696/00, rozsudek ze dne 26. 10. 2006, odst. 133, ESLP 2006-XII (úryvky).
5 Teixeira de Castro proti Portugalsku, op. cit. sub 2; Burak Hun proti Turecku, op. cit. sub 3.
6 Shora citovaný návrh poslanců, sněmovní tisk č. 988, trpí právě nedostatkem rozlišení mezi legitimním zásahem policistů či státních agentů, a zakázanou provokací. Přesto, že se navrhovatelé snažili relativně obratně takovou úpravu obhájit vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (a i Ústavního soudu), na straně 7 návrhu je vyloučena jakákoli pochybnost ohledně předmětu návrhu zákona, když je jasně řečeno, že „V případě, že okolnosti nasvědčují tomu, že určitá osoba v minulosti jednala korupčně, nebo že by za určité situace spáchala trestný čin korupce, a že je připravena či rozhodnuta korupční trestný čin spáchat, zavádí se možnost, aby tato osoba byla agentem k takovému jednání vybídnuta (tzv. test integrity).“ (zvýrazněno autorem)
7 Jalloh v. Německo, rozsudek z 11. 7. 2006, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2006-IX, odst. 105.
8 Teixeira de Castro proti Portugalsku, op. cit. sub 2.
9 Miliniene proti Litvě, č. 74355/01, rozsudek z 24. 6. 2008; Ünel proti Turecku, č. 35686/02, rozsudek ze dne 27. 5. 2008; Vayser proti Estonsku, č. 7157/05, rozhodnutí ze dne 5. 1. 2010; Russu proti Rumunsku, č. 27436/04, rozhodnutí ze dne 12. 1. 2010, případ týkající se korupce ošetřujícího lékaře.
10 A tedy neodpovídá metodě popsané v shora citovaném návrhu poslanců, sněmovní tisk č. 988.
11 III. ÚS 597/99 z 22. 6. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 97, s. 345 a násl.; Komentář advokáta pana Mareše: Cimr, V. K zákonnosti provokace trestného činu policejními orgány (trestnost vyprovokovaného pachatele). Trestní právo, 2001, č. 2, s. 11–14.
12 Mareš proti České republice, č. 1414/03, rozhodnutí z 5. 7. 2005.
13 V následném řízení však byl stěžovatel znovu odsouzen, tentokrát výhradně za skutky, které proběhly ještě před předáním částky poskytnuté protiústavně Inspekcí ministra vnitra. Domácí soudy považovaly za prokázané naplnění skutkové podstaty trestného činu na straně stěžovatele tím, že dal vyšetřovanému najevo svoji úplatnost. Ústavní soud neshledal takový postup v rozporu s ústavním pořádkem (II. ÚS 143/02 z 17. 7. 2002). ESLP následně pochválil Ústavní soud za jeho rozhodnutí v této věci.
14 Zvýrazněno autorem.
15 V nálezu II. ÚS 710/01 z 25. 6. 2003, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 100, s. 437 a násl., Ústavní soud poprvé přímo aplikoval rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku.
16 Tamtéž.
17 III. ÚS 670/06 z 26. 4. 2007; III. ÚS 1285/07 z 13. 9. 2007; IV. ÚS 407/07 z 29. 10. 2009.
18 II. ÚS 797/02 z 1. 4. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 16, s. 387 a násl.; III. ÚS 323/04 z 13. 1. 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 1, s. 741 a násl.; I. ÚS 610/03 z 27. 9. 2005; I. ÚS 411/04 z 22. 11. 2005; IV. ÚS 566/05 z 16. 8. 2006; III. ÚS 670/06 z 26. 4. 2007; III. ÚS 1285/07 z 13. 9. 2007; II. ÚS 583/05 z 13. 12. 2007; II. ÚS 677/06 z 6. 8. 2008; IV. ÚS 407/07 z 29. 10. 2009
19 Viz např. Barak Hun proti Turecku, op. cit. sub 3, ve kterém se jednalo o blíže nespecifikovanou osobu jednající ve spolupráci s policií. V případu Vanyan proti Rusku, č. 53203/99, ze dne 15. 12. 2005, byla využita stěžovatelova známá narkomanka.
20 Není mi známo, že by se Ústavní soud ve své rozhodovací v minulosti vyslovil k této otázce. Ve věci I. ÚS 515/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 54, s. 625 a násl., však Ústavní soud podotkl, že „pokud se kdykoli v řízení mimo rozumnou pochybnost prokáže, že konkrétní obviněný byl ke stíhanému jednání vyprovokován subjekty, jež jsou součástí policejních složek, resp. subjekty podléhajícími jejich pokynů“, vyvodí z toho obecné soudy patřičné důsledky. Interpretací a contrario se zdá, že zákaz provokace se z pohledu Ústavního soudu vztahuje podobně jako v evropském právu výhradně na policejní provokaci.
21 Shannon proti Spojenému království, číslo stížnosti 67537/01, rozhodnutí ze dne 6. 4. 2004, ESLP 2004-IV. Tento případ je ojedinělý a není mi známo, že by ESLP měl příležitost ve své praxi zabývat se dalším případem týkajícím se čistě soukromé provokoce.
22 „Accusation en mati`ere pénale“, „criminal charge“.
23 Engel a další proti Nizozemí, rozsudek z 8. 6. 1976, Série A č. 22.
24 Viz např. Hubálková, E. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. Bulletin advokacie, zvláštní číslo, listopad 2008.
25 Sp. zn. 7 To 266/2002, rozsudek z 6. 8. 2002, publikován v Trestněprávní revue, 2002, č. 11, s. 330.
26 Podobě argumentoval i pan Mareš ve věci III. ÚS 597/99 z 22. 6. 2000 op. cit. sub 11: „jednou z funkcí státu je to, že dbá na bezpečnost a dodržování zákonů. Stát se toho především snaží dosíci přesným popisem chování, které není aprobováno, dále aktivními opatřeními, které mají odstrašit osoby jednat protiprávně a konečně postihem těch, kteří se nenechali odstrašit a zákon porušili. Zcela mimo rámec těchto úvah je ovšem jednání, kdy stát rozhodne o tom, že se pokusí občana (který se snad chová podezřele) vyprovokovat ke spáchání trestného činu, ať už prostřednictvím svých policejních orgánů či jiných osob.“
27 Vratislav Cimr v shora citovaném článku označil zavedení tohoto nástroje za účelem vymýtání korupce v justici a ve státní správě za ještě horší než návrat do situace před rokem 1989 a za „cestu do pekel“, neboť „činnost policie jako orgánu státu, směřující k tomu, aby byl v někom bez jeho vědomosti o provokaci vyvolán úmysl spáchat trestný čin, jehož by se jinak nedopustil, je v hlubokém rozporu s principy právního státu a projevem neúcty k právům a svobodám člověka a občana.“

Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: