Ještě k (ne)trestnosti tzv. vybodovaných řidičů po 1. 1. 2010

Článek byl publikován v časopise Trestněprávní revue, 2010, č. 6.

JUDr. František Púry, Brno – Praha*

I. Rozdílné názory na problematiku trestního postihu

Ve svém příspěvku se chci vrátit k problematice (ne)možného trestního postihu řidičů motorových vozidel, kteří vykovávají tuto činnost i poté, co již dosáhli celkem 12 bodů,1 a to za účinnosti nového trestního zákoníku, který – jak známo – již neobsahuje skutkovou podstatu trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění ve smyslu § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (zejména ve znění zákona č. 411/2005 Sb.) – dále jen „tr. zák.“. Trestnost takových případů podle nového trestního zákoníku se dovozuje z poněkud pozměněné skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ ve srovnání se skutkovou podstatou stejně nazvaného trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Tak to činí i JUDr. Petr Černý, Ph.D. (dále uváděný jako „autor“ nebo „autor kritizovaného příspěvku“), na jehož příspěvek „K trestnosti tzv. vybodovaných řidičů po 1. 1. 2010“ publikovaný v tomto časopise2 bych zde rád reagoval, protože nesouhlasím se závěry, které jsou v něm obsaženy, ani s argumenty, o které se opírá.
Autor používá ve zmíněném příspěvku některé metody výkladu právních norem, jimiž se snaží překlenout největší slabiny jím zastávaného názoru, které spočívají v tom, že zde nedošlo k „odnětí příslušného oprávnění“ (míněno řidičského oprávnění) ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) TrZ a že zde není „rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci“, jehož výkon by pachatel mařil nebo podstatně ztěžoval. I přes toto autorovo úsilí jsem přesvědčen o správnosti opačného názoru, ke kterému lze dospět za použití všech – i autorem opomenutých – způsobů výkladu rozhodných ustanovení, takže nemůže platit jeho kategorické tvrzení o trestnosti shora vymezeného jednání řidičů jako trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ.
Většina z další dosud dostupné odborné literatury, která se zabývá již novým trestním zákoníkem, se výslovně nevyjadřuje k řešení uvedené otázky, a to až na několik výjimek. První z nich jsem zaznamenal v podobě článku JUDr. Jana Kněžínka „K maření výkonu úředního rozhodnutí řízením bez řidičského oprávnění podle nového trestního zákoníku“ publikovaného v tomto časopise,3 kde byl zaujat opačný názor, než jaký zastává autor shora uvedeného příspěvku. Ten se navíc ke škodě věci vůbec nevypořádal s odlišnými závěry obsaženými v citovaném dřívějším článku JUDr. Jana Kněžínka. Druhou zmíněnou výjimkou je stručný komentář k trestnímu zákoníku s důvodovou zprávou a judikaturou,4 v němž se za odnětí oprávnění k výkonu řízení motorového vozidla ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) TrZ rovněž nepokládá dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení podle § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „ProvPoz“). Konečně třetím pramenem je náš velký komentář k trestnímu zákoníku,5 kde se naopak tvrdí, že podle převažujícího názoru je dalším příkladem odnětí řidičského oprávnění ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) TrZ též jeho odnětí na základě dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem podle § 123a a násl. ProvPoz. Poukazuje se zde na ztrátu odborné způsobilosti řidiče ze zákona ve smyslu §123c odst. 3, 5 ProvPoz, přičemž za rozhodnutí, jejichž výkon je pak mařen nebo podstatně ztěžován, se zde považují ta rozhodnutí, na základě kterých došlo k odebrání bodů. Podle mého mínění však lze úspěšně pochybovat o tom, zda skutečně v literatuře i v soudní praxi převažuje tento posledně uvedený názor, jak se tvrdí ve velkém komentáři k trestnímu zákoníku.6 Navíc, jak jsem už předeslal, nesouhlasím s takovým závěrem.
V dalším budu uvažovat jen o situaci, že tzv. vybodovaný řidič pozbyl řidičské oprávnění pouze z důvodu uvedeného v § 123c odst.3 ProvPoz, tj. po dosažení 12 bodů, nikoli též v důsledku trestu zákazu činnosti (§ 49 a 50 tr. zák., § 73 a 74 TrZ) nebo sankce spočívající v zákazu činnosti (§ 14 PřesZ).

II. Odnětí řidičského oprávnění

Pokud jde o první otázku, tedy zda v posuzovaných případech došlo k odnětí příslušného (tj. řidičského) oprávnění, nelze především opomenout jazykový (gramatický) výklad ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) TrZ, byť jsem si vědom skutečnosti, že jen s ním nelze vystačit. Pod pojem „odnětí oprávnění“ lze jistě v obecném chápání zahrnout různé způsoby ztráty či pozbytí určitého oprávnění, přestože nejsou takto výslovně označeny. Citované zákonné ustanovení ovšem nepoužívá tento pojem izolovaně, obecně a bez návaznosti na jakoukoli právní úpravu, ale právě jen ve slovním spojení „odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu“. Odkazem na jiný právní předpis (tj. jiný, než je trestní zákoník) je tedy jednoznačně vyjádřeno, že trestní postih je zde vázán na konkrétní právní institut v podobě odnětí oprávnění, pokud ho onen jiný právní předpis skutečně obsahuje. To je přesně případ ustanovení § 94 odst. 1 ProvPoz, které výslovně a jednoznačně upravuje, kdy lze rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností odejmout řidičské oprávnění, tj. pro ztrátu zdravotní nebo odborné způsobilosti, nikoli pro dosažení hranice 12 bodů ve smyslu § 123c odst. 3 ProvPoz. Kdyby tedy zákonodárce hodlal rozšířit trestnost i na tento poslední případ tzv. vybodovaných řidičů, nic mu nebránilo použít odpovídající formulaci, např. „... pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění nebo ho z jiných důvodů pozbyl ...“. Zákon o silničním provozu, na který zde – kromě jiných předpisů – trestní zákoník odkazuje, totiž jednoznačně rozlišuje mezi jednotlivými způsoby omezujícími držitele řidičského oprávnění, protože upravuje odnětí řidičského oprávnění (§ 94 ProvPoz), pozbytí řidičského oprávnění (§ 94a a § 123c odst. 3 ProvPoz), pozastavení řidičského oprávnění (§ 95 ProvPoz), zadržení řidičského průkazu (§ 118b a § 118c ProvPoz) a další případy (např. podle § 93 ProvPoz). Takové rozlišování by pak ztratilo význam a nemohlo by zaručit potřebnou právní jistotu, kdyby byly všechny zmíněné případy nebo některé z nich účelově zahrnuty pod jakýsi zastřešující pojem „odnětí řidičského oprávnění“, který navíc označuje jen jeden konkrétní způsob ztráty řidičského oprávnění.
Uvedený závěr pak není nijak zpochybněn ani obsahem důvodové zprávy k trestnímu zákoníku, které se autor kritizovaného příspěvku dovolává jako podkladu pro argumentaci výkladem historickým a teleologickým. V důvodové zprávě k ustanovení §337 odst. 1 písm. a) TrZ se totiž neuvádí nic jiného, než že se trestní postih ve srovnání s dřívější úpravou rozšiřuje i na výkon činnosti, pro kterou bylo pachateli odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu, což je prakticky jen vyjádření zákonného textu a nelze mít žádné pochybnosti o tom, že jde o rozšíření nad rámec ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ovšem s vědomím, že nový trestní zákoník nepřevzal ustanovení odpovídající dřívějšímu § 180d tr. zák. Dále důvodová zpráva poukazuje na možnost postihu řízení motorového vozidla po odnětí řidičského oprávnění příslušným orgánem, pokud tento stav v době řízení trval. Není zde vůbec žádná konkretizace toho, jaký způsob odnětí určitého oprávnění se předpokládá, navíc důvodová zpráva je nepřesná, jestliže v této souvislosti připouští možnost postihu až druhého případu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění následujícího po jeho odnětí, protože podle mého názoru nic nebrání takto postihnout již první případ řízení motorového vozidla po rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění ve smyslu § 94 odst. 1 ProvPoz. Bez ohledu na to však z obsahu důvodové zprávy k trestnímu zákoníku nelze dospět k tomu, že by snad předkladatel návrhu trestního zákoníku a zákonodárce sám považoval za odnětí příslušného oprávnění ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) TrZ též situaci, která nastává podle § 123c odst.3 ProvPoz.
Naopak, skutečně historický výklad, který se neopírá jen o důvodovou zprávu k ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) TrZ, potvrzuje, že citované ustanovení nedopadá na řízení motorového vozidla po dosažení 12 bodů. Jak je totiž známo, bodové hodnocení porušení povinností stanovených zákonem (§123a až 123f ProvPoz) bylo zavedeno zákonem č. 411/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a některé další zákony, a to s účinností od 1. 7. 2006.7 Stejnou novelou (zákonem č. 411/2005 Sb.) pak byla do tehdejšího trestního zákona zavedena nová skutková podstata trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a tento trestný čin mohl spáchat kdokoli, kdo řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, přičemž vůbec nezáleželo na tom, z jakého důvodu pachatel není držitelem řidičského oprávnění. Proto se uvedeného trestného činu mohl dopustit jak ten, kdo nikdy nebyl držitelem žádného řidičského oprávnění, tak i ten, komu bylo řidičské oprávnění odňato, nebo ho pozbyl z jakýchkoli jiných důvodů, např. v důsledku sankce zákazu činnosti podle § 14 PřesZ nebo trestu zákazu činnosti podle § 49 a 50 tr. zák. (viz k tomu též stanovisko pod č. 2/2008 Sb. rozh. tr.). Zmíněná široká a obecná formulace ustanovení § 180d tr. zák. tedy nepochybně umožňovala postihnout i toho, kdo řídil motorové vozidlo poté, co po dosažení 12 bodů nastala situace podle § 123c odst. 3 ProvPoz.8 Nový trestní zákoník ovšem nepřevzal ustanovení § 180d tr. zák., takže omezil trestnost řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění jen na případy výslovně uvedené v ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) TrZ.9 Ostatně původní návrh nového trestního zákoníku, který nebyl schválen v roce 2006, nepředpokládal žádné rozšíření dosahu skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí [§ 313 odst. 1 písm. a) tehdejšího návrhu] a stejně tak ani zavedení obdoby ustanovení §180d tr. zák.,10 ačkoli v době jeho schvalování už platil zákon č. 411/2005 Sb.
Důvodem k extenzivnímu výkladu ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) TrZ pak nemůže být ani terminologická nejednotnost pojmů vyjadřujících odnětí nebo pozbytí určitého oprávnění v různých právních předpisech. Jednak zákon o silničním provozu, jak jsem již zdůraznil výše, jednoznačně vymezuje jednotlivé způsoby ztráty nebo omezení řidičského oprávnění a rozlišuje mezi nimi, takže je zcela zřejmé, jaké případy lze zahrnout pod pojem „odnětí příslušného (řidičského) oprávnění“. Navíc je třeba poukázat na početnou judikaturu Ústavního soudu, na jehož jiné nálezy se autor kritizovaného příspěvku v dalších souvislostech rovněž odvolává, protože z této judikatury je mimo jiné patrné, že „jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod ...“ a „ze zásady vyjádřené v čl. 39 LPS vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, jakož i princip, že trestní zákon nelze interpretovat extenzivně v neprospěch obžalovaného.“11 Jinak řečeno, právní předpisy – a normy trestního práva zvláště – je třeba interpretovat a aplikovat (zejména tam, kde je možný jejich dvojí výklad) ústavně konformním způsobem tak, aby nedocházelo ke svévolnému rozšiřování zásahů do chráněných lidských práv a svobod a aby trestní odpovědnost nebyla uplatňována i v takových případech, které nelze jednoznačně dovodit z příslušné formulace zákona.

III. (Ne)existence rozhodnutí, jehož výkon pachatel maří nebo hrubě ztěžuje

Obdobně závažné pochybnosti se však vztahují i k názoru autora kritizovaného příspěvku, že v případě dosažení 12 bodů a poté, co nastala situace uvedená v § 123c odst. 3 ProvPoz, je zde rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) TrZ, jehož výkon řidič maří nebo podstatně ztěžuje, pokud přesto řídí motorové vozidlo.
Přitom ponechám stranou určitý rozpor, který sám o sobě z tohoto hlediska zpochybňuje trestnost tzv. vybodovaných řidičů a spočívá v tom, že podle shora uvedeného autora je takovým rozhodnutím (v tzv. materiálním smyslu) oznámení příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností učiněné podle §123c odst. 3 ProvPoz, zatímco např. podle velkého komentáře k trestnímu zákoníku jde o jednotlivá rozhodnutí, na podkladě kterých byly řidiči připsány body. Jsem však přesvědčen, že ztráta řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů je důsledkem vyplývajícím přímo ze zákona, a neexistuje zde tudíž žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci, jehož výkon by řidič mohl mařit nebo podstatně ztěžovat řízením motorového vozidla poté, co nastal uvedený důsledek.
V tomto směru lze poukázat především na příslušnou část důvodové zprávy k zákonu č. 411/2005 Sb., jímž byl zaveden systém bodového hodnocení porušení povinností stanovených zákonem ve smyslu § 123a a násl. ProvPoz. V ní se mimo jiné konstatuje, že „... Tyto body nejsou sankcí za přestupek nebo trestem za trestný čin, jsou pouze administrativním opatřením ohodnocujícím nebezpečnost spáchaného přestupku nebo trestného činu a registrujícím jeho spáchání. ... Dostatečný preventivní účinek má pouze hrozba ztráty řidičského oprávnění. Bodový systém pak představuje administrativní postup, kterým se hodnotí závažnost spáchaných přestupků a který v tento důsledek může vyústit. ... Body jsou administrativním důsledkem spáchání stanoveného přestupku nebo trestného činu, nikoli trestem. ... Důsledkem dosažení plného počtu 12 bodů je pozbytí odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a řidičského oprávnění přímo ze zákona, tj. bez správního řízení, na dobu 1 roku.“
Již citované pasáže důvodové zprávy dostatečně vyjadřují, že k pozbytí řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů podle §123c odst. 3 ProvPoz nedochází na podkladě žádného rozhodnutí, ale přímo ze zákona, a že písemné oznámení o dosažení uvedené bodové hranice zaslané příslušným obecním úřadem držiteli řidičského oprávnění není žádným rozhodnutím, tím spíše není rozhodnutím, jehož výkon by bylo možné mařit nebo hrubě ztěžovat ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) TrZ. Podle mého názoru nejde o takové rozhodnutí ani v tzv. materiálním smyslu, a to přinejmenším z dalších dvou důvodů.
Jednak se zde autor kritizovaného příspěvku opírá o pojetí rozhodnutí v materiálním smyslu zastávané v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, ovšem ve zcela jiných souvislostech. Oba jmenované soudy totiž chápou některé akty vydané zejména v oblasti veřejné moci nebo veřejné správy za rozhodnutí v materiálním smyslu jen z toho důvodu, aby je bylo možné podrobit soudnímu přezkumu ve smyslu ustanovení čl. 87 odst.1 písm. d) Úst a čl. 36 odst. 2 LPS, tj. v zájmu zachování práva na soudní ochranu a soudní přezkum takových aktů jako rozhodnutí, byť nejde o rozhodnutí ve formálním smyslu. Proto je logické a jistě obecně přijatelné, že z hlediska zajištění dostatečné ochrany základních práv a svobod byl zaujat extenzivní výklad pojmu „rozhodnutí“, jímž autor poněkud nepatřičně argumentuje. Považuji však za nepřípustné, aby stejně extenzivní způsob výkladu, jehož smyslem je poskytnutí co nejširších záruk ochrany určitých práv a svobod, byl zároveň nástrojem k rozšiřování možností trestního postihu. To by bylo zcela účelovým zneužitím judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vydané s naprosto jiným cílem, než je rozšiřování trestní represe.
Druhý důvod, proč ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) TrZ dopadá jen na rozhodnutí ve formálním smyslu, nikoli na rozhodnutí v tzv. materiálním smyslu, vyplývá z jeho systematického výkladu, který autor kritizovaného příspěvku zcela opomenul. Ustanovení § 337 TrZ totiž sankcionuje – jak je patrné již z jeho pojmenování – maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Institut vykázání tedy samotný zákonodárce postavil vedle úředního rozhodnutí, protože ho nepovažuje za rozhodnutí. Ostatně obdobně tomu bylo již v ustanovení § 171 tr. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 274/2008 Sb., kterým došlo ke změnám některých zákonů v souvislosti s přijetím nového zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „PolČR“). Do nabytí účinnosti posledně citovaných zákonů se totiž i o vykázání rozhodovalo podle § 21a a násl. zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to rozhodnutím ve správním řízení s určitými odchylkami. Nyní je ovšem podle § 44 a násl. PolČR vykázání jen tzv. faktickým úkonem,12 proto závažné nebo opakované jednání směřující k jeho zmaření se stalo samostatnou alternativou trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 4 tr. zák. a § 337 odst. 2 TrZ. Přitom vykázání jako faktický úkon ve smyslu § 44 a násl. PolČR má rozhodně blíže k rozhodnutí v tzv. materiálním smyslu (lze ho rovněž přezkoumat na podkladě námitek vykázané osoby podle § 44 odst. 5 PolČR) a jednoznačně se jím zasahuje do práv a povinností dotčených osob, ale přesto ho zákon nepokládá za rozhodnutí, jehož výkon by mohl být mařen nebo hrubě ztěžován ve smyslu § 337 odst. 1 TrZ. Navíc v samotném ustanovení § 337 odst. 2 TrZ se rozlišuje mezi vykázáním provedeným podle zvláštního právního předpisu a rozhodnutím o předběžném opatření soudu.
Rozšiřujícím výkladem autora kritizovaného příspěvku, pokud zde v souvislosti s postupem podle § 123c odst. 3 ProvPoz konstruuje existenci jakéhosi rozhodnutí v tzv. materiálním smyslu, by pak bylo nutné dospět k poněkud absurdnímu závěru, že jako trestný čin (přečin) podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ by se muselo posoudit i řízení motorového vozidla poté, co se řidič platně vzdal řidičského oprávnění ve smyslu § 94 odst. 2 ProvPoz, protože i v tomto případě příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností podle § 94 odst. 5 ProvPoz vezme toto oznámení na vědomí, což by bylo možné považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu v autorově pojetí, jímž řidič rovněž pozbývá oprávnění k řízení motorového vozidla. Podobně by bylo třeba hodnotit i řízení motorového vozidla v dalších případech, např. po pozastavení řidičského oprávnění podle § 95 ProvPoz nebo po zadržení řidičského průkazu podle § 118b a § 118c ProvPoz. Takové přepínání trestního postihu by ovšem bylo v rozporu s výslovně vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst.2 TrZ, protože zpravidla všechny ostatní případy, které bez jakéhokoli rozšiřujícího výkladu nespadají pod dosah skutkové podstaty podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ, včetně řízení motorového vozidla po pozbytí řidičského oprávnění podle § 123c odst. 3 ProvPoz, lze náležitě postihnout jako přestupky [viz např. § 22 odst. 1 písm. e) bod 1., písm. l) PřesZ], za které může být uložena i sankce v podobě zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel (§ 14, § 22 odst. 4, 7 PřesZ), jehož nerespektování pak už může být trestným činem (přečinem) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ. Ostatně pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ zavazuje i zákonodárce, aby zbytečně nerozšiřoval trestní postih a nenahrazoval jím možnosti uplatnění sankcí podle jiných právních předpisů, byť to trestní zákoník nikoli vždy respektuje.13
Podle mého názoru neobstojí ani konstrukce dovozující trestnost tzv. vybodovaných řidičů ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) TrZ s poukazem na maření či podstatné ztěžování výkonu těch rozhodnutí, na základě kterých jim byly zaznamenány body podle § 123a a násl. ProvPoz14. Jednak tato rozhodnutí jsou v době dosažení 12 bodů mnohdy již dávno vykonána (zejména byl-li přestupek postižen v blokovém řízení podle § 84 a násl. PřesZ), takže jejich výkon už nelze mařit nebo hrubě ztěžovat. Především však důsledek uvedený v § 123c odst. 3 ProvPoz spočívající v pozbytí řidičského oprávnění po dovršení zmíněné bodové hranice nelze považovat za nějakou dodatečně uloženou sankci, kterou by bylo třeba vykonat, jak ostatně opakovaně zdůrazňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb. ve shora citovaných pasážích. V opačném případě by totiž hrozilo porušení pravidla „ne bis in idem“, takže zaznamenání bodů nemůže představovat i z tohoto důvodu (další) rozhodnutí o stejných – dříve již pravomocně postižených – přestupcích či trestných činech ani takovou sankci uloženou za jejich spáchání, aby mohlo dojít k maření nebo podstatnému ztěžování jejího výkonu. Se žádným z dřívějších rozhodnutí, která se stala podkladem pro zaznamenání bodů, totiž není spojeno pozbytí řidičského oprávnění (resp. zákaz řízení motorových vozidel). To je důsledkem, který nastává ze zákona až po dosažení hranice 12 bodů bez ohledu na stav výkonu oněch dřívějších rozhodnutí, jež k tomu vedla. Proto řízením motorového vozidla poté, co tzv. vybodovaný řidič pozbyl ze zákona řidičské oprávnění, nemůže být jakkoli dotčen výkon těch dřívějších rozhodnutí, na podkladě kterých byly řidiči zaznamenány body (samozřejmě, pokud mu jimi nebyl zároveň uložen i zákaz činnosti).


IV. Závěrem

Nový trestní zákoník přinesl řadu změn spojených s názorovými rozdíly na výklad a použití některých ustanovení, a to i v návaznosti na vyvíjející se mimotrestní právní úpravu. To je i případ ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) TrZ, ohledně něhož se v praxi již vyskytla odlišná rozhodnutí soudů vydaných v trestních věcech. Proto lze očekávat, že Nejvyšší soud v souladu se svou ústavní funkcí v dohledné době sjednotí rozhodovací praxi i v otázce, která byla předmětem tohoto mého příspěvku. Přitom by však neměly zůstat stranou ani argumenty, které jsem se zde pokusil shrnout. Navíc se domnívám, že trestní zákoník nebyl přijat s cílem obecného rozšíření kriminalizace většího okruhu činů, proto by se případné dekriminalizaci (ve srovnání se stavem do 31. 12. 2009) nemělo bránit extenzivním výkladem některých ustanovení.

* Autor je předsedou senátu Nejvyššího soudu České republiky.
1 V rámci tzv. bodového hodnocení porušení povinností stanovených zákonem podle § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak ve znění zákona č. 411/2005 Sb., který zavedl toto bodové hodnocení.
2 Viz Černý, P. K trestnosti tzv. vybodovaných řidičů po 1. 1. 2010. Trestněprávní revue, 2010, č. 3, s. 89.
3 Kněžínek, J. K maření výkonu úředního rozhodnutí řízením bez řidičského oprávnění podle nového trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 7, s. 197.
4 Viz Novotný, F. a kol. Trestní zákoník 2010. Praha : EUROUNION Praha, 2010, s. 700.
5 Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140–421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2911.
6 V soudní praxi se lze zatím setkat s protichůdnými rozhodnutími, nicméně mnohem přesvědčivější argumenty jsou obsaženy např. v usneseních Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 6 To 29/2010, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 7 To 157/2010, podle nichž nejde o trestný čin ve smyslu § 337 odst. 1 písm.a) TrZ, než např. v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 3 To 47/2010, kde byl zaujat opačný názor.
7 Ke stručnému vývoji právní úpravy v tomto směru viz Kněžínek, J., op. cit. sub 3, s.197 a 198.
8 To bylo patrně záměrem, byť k ustanovení § 180d tr. zák. není žádná důvodová zpráva, protože bylo do trestního zákona zařazeno až z iniciativy hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky; viz k tomu sněmovní tisk č. 833/1, IV. volební období, dostupné na www.psp.cz.
9 Jde zřejmě o důsledek názoru vyjádřeného již v literatuře, že ustanovení § 180d tr. zák. bylo typickým přepínáním trestní represe a projevem snahy postihovat typická přestupková jednání jako trestné činy: viz Šámal, P. Trestní zákon. Dodatek ke komentáři (k 6., doplněnému a přepracovanému vydání). Praha : C. H. Beck 2006, s. 211.
10 Viz např. Šámal, P. Osnova trestního zákoníku 2004 – 2006. Praha : C.H. Beck, 2006.
11 Viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 404/99, publikovaný pod č. 115 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, publikovaný pod č. 52 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a další judikaturu tam citovanou.
12 Viz též Mates, P. Nový zákon o policii. Právní zpravodaj, 2008, č. 5, s. 16; Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 3., podstatně rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1271.
13 K tomu viz Púry, F. Poznámky k pojetí trestního práva jako „ultima ratio“. In Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 252.
14 Op. cit. sub 6.

Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: