Je to již více než rok, co Nejvyšší soud vydal rozhodnutí¹⁾ zřetelně vybočující z mezí vžitého pojímání institutů držby a vydržení. Proto také vyvolalo určité pochybnosti, které mezitím byly vzneseny, zejména ze sféry právní praxe.²⁾ Usnesení Nejvyššího soudu je pozoruhodné nejen právní větou, ale také řadou dalších aspektů, na nichž lze demonstrovat různé jevy v tuzemském právu. Ve zmíněném rozhodnutí zaujal Nejvyšší soud právní názor, že podle platné právní úpravy je možné vydržení obchodního podílu.

Konkrétně se soud zabýval případem, jehož podstatné jednotlivosti jsou následující:

K. H. měla jako společnice obchodní společnosti Č.-I. d. spol. s r. o. vůli převést části svého obchodního podílu na JUDr. M. Z. a Ing. J. Z. a ti měli vůli tyto části nabýt. Za tím účelem strany uzavřely dne 26. července 1994 smlouvu o převodu obchodního podílu a v návaznosti na to byli JUDr. M. Z. i Ing. J. Z. zapsáni do obchodního rejstříku jako společníci uvedené společnosti s ručením omezeným. Následně se K. H. domáhala v soudním řízení proti JUDr. M. Z. a Ing. J. Z. rozhodnutí určujícího, že smlouva o převodu obchodního podílu je v části bodů II. a III. neplatná, dále že je tato smlouva neplatná i jako celek, jakož i určení, že K. H. je jedinou společnicí uvedené společnosti. Krajský soud v Brně rozhodl pod sp. zn. 6 Cm 42/2000 dne 10. srpna 2002, že smlouva o převodu obchodního podílu z 26. července 1994 mezi K. H. a JUDr. M. Z. i Ing. J. Z. je neplatná v části bodů II. a III.; v ostatním žalobu zamítl. Po právní moci tohoto rozhodnutí byli oba žalovaní z obchodního rejstříku jako společníci Č.-I. d. spol. s r. o. vymazáni. Proti tomu JUDr. M. Z. a Ing. J. Z. brojili v odvolacím a posléze v dovolacím řízení.

Z různých argumentů, které dovolatelé použili, stojí za zvláštní povšimnutí jejich poukaz, že obchodní podíl vydrželi ve smyslu § 134 odst. 1 ObčZ, „neboť od podpisu smluv o převodu obchodního podílu byli po dobu delší tří let v dobré víře, že předmětné obchodní podíly jsou jejich »vlastnictvím«.“

Námitkou vydržení se zabýval již odvolací soud. Ten s odkazem na § 134 odst. 1 ObčZ poukázal, že vydržením lze nabýt pouze věcné právo, o kterém to stanoví zákon, tedy právo vlastnické nebo právo odpovídající věcnému břemeni. Obchodní podíl, dovodil Vrchní soud v Olomouci, je souhrnem práv a povinností společníka ve vztahu ke společnosti, a to nejen věcných, zákon možnost jeho vydržení výslovně neupravuje, proto předmětem vydržení být nemůže.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení dospěl k opačnému názoru. Opřel se o následující argumentaci. Předně poukazuje, že obchodní podíl je jako celek majetková hodnota, se kterou lze nakládat („činit ji předmětem právních úkonů jako celek“). Obchodní podíl sice není věcí v právním smyslu, ale i tak jsou s ním spojena práva a povinnosti společníka společnosti s ručením omezeným stejně, jako jsou s akcií spojena práva a povinnosti společníka akciové společnosti. Vlastnické právo k akcii lze vydržet jako vlastnické právo k jiným movitým věcem. Zákon č. 362/2000 Sb. noveloval zákon o cenných papírech a vtělil do něj s účinností od 1. 1. 2001 pravidlo, že se na cenné papíry zásadně aplikují obecná ustanovení o movitých věcech. Stejná zásada však, dovozuje Nejvyšší soud, platila i dřív: v zákoně sice nebyla povaha cenných papírů jasně vyjádřena a vedly se o ní diskuse, nejasnost zákona však nemůže vést k právní nejistotě a odepření soudní ochrany majitelům cenných papírů. Tytéž právní závěry, jaké platí pro akcie, musí podle Nejvyššího soudu co do možnosti vydržení platit i ve vztahu k obchodnímu podílu v s. r. o. právě z toho důvodu, že obchodní podíl reprezentuje srovnatelná společnická práva jako akcie. Účelem vydržení je umožnit nabytí vlastnického práva držiteli, který věc dlouhodobě ovládá a je v dobré víře, a uvést tak faktický stav do souladu se stavem právním. I se zřetelem k tomu je třeba dát s odkazem na § 1 odst. 2 ObchZ průchod zásadě právní jistoty a poskytnout majitelům obchodního podílu stejnou míru právní ochrany, jaká náleží vlastníku akcie.

 

Právní názor Nejvyššího soudu, jak jej vyjádřilo popsané rozhodnutí, se setkal s kritikou.³⁾ Zvláště se v ní poukazuje na následující:

Za prvé, § 134 odst. 1 ObčZ výslovně spojil vydržení s nabytím vlastnického práva k věci. Obchodní podíl není věc v právním smyslu, ale jiná majetková hodnota, tudíž § 134 ObčZ na obchodní podíl přímo nedopadá.

Za druhé, pokud jde o cenné papíry, zákon č. 591/1992 Sb. výslovně stanovuje, že se na cenné papíry použijí ustanovení o movitých věcech. Obdobně např. zákon č. 72/1994 Sb. výslovně stanovil, že se ustanovení o nemovitých věcech použijí na byty, které jsou jednotkou ve smyslu zákona o vlastnictví bytů. Ale ve vztahu k obchodnímu podílu podobná zákonná úprava chybí. Naopak: § 117a odst. 1 ObchZ stanoví výslovně jako výjimečné právní pravidlo, že se na zástavní právo k obchodnímu podílu vztahují obecná ustanovení o zástavním právu k movitým věcem – pokud by tedy zákonodárce držel tutéž myšlenku, kterou v zákoně vidí Nejvyšší soud, tj. obecné podřízení právního režimu obchodního podílu statusu movitých věcí vůbec, volil by v cit. ust. jiné pravidlo. Jinak řečeno: „neexistuje žádná právní norma, která by přímo zakotvovala možnost vydržet obchodní podíl.“⁴⁾

Za třetí, práva společníka s. r. o. ztělesněná v obchodním podílu nejsou stejná jako práva akcionáře. Společník s. r. o. je se „svou“ společností více spjat než akcionář – vyjadřuje to jak jeho ručení (byť omezené) za dluhy společnosti ve smyslu § 106 ObchZ, tak i možnost společnosti uložit společníku příplatkovou povinnost (§ 121 ObchZ), nehledě již k tomu, že při převodu obchodního podílu musí jeho nabyvatel v převodní smlouvě výslovně vyjádřit, že přistupuje ke společenské smlouvě (§ 115 odst. 3 ObchZ), zatímco při převodu akcií zákon něco takového nevyžaduje. Vzhledem k těmto rozdílům není odůvodněné dovozovat obdobu vydržení obchodního podílu s odkazem na možnost vydržet vlastnické právo k akcii.

Za čtvrté,⁵⁾ česká úprava korporátního práva je inspirována zejména rakouskými a německými předlohami. Zvláště v německé právní úpravě, která je českému právnímu řádu systémově blízká, není vydržení práva k obchodnímu podílu připuštěno; v SRN je ve stadiu legislativních příprav novela zákona o společnostech s ručením omezeným, která má tuto otázku výslovně a pozitivně vyřešit.

Za páté, judikatorní závěr o možnosti vydržení práva k obchodnímu podílu konstituuje z hlediska psaného práva, zvláště s odkazem na jeho jazykový a logický výklad, možnost textem zákona nepředvídanou a z hlediska právní teorie novou.⁶⁾ Pálinkás k tomu uvádí, že právní úprava způsobů nabytí vlastnického práva je kogentní a taxativní: tudíž dovodit originární nabytí s použitím analogie za pomoci dvojitého odkazu (na akcie a poté na movité věci) není správné.⁷⁾ Teleologická argumentace, jakou zvolil Nejvyšší soud, „může do právních otázek vnášet řadu nejistot, neboť účel zákona může být (...) vnímán rozdílně.“⁸⁾ Nejistotu ostatně zakládá i skutečnost, že se vydržení práva k obchodnímu podílu opírá jen o soudní rozhodnutí, které pramenem práva není, nehledě již k známému faktu zásadních rozporů v judikatuře jednotlivých senátů Nejvyššího soudu nebo i uvnitř nich.

 

Předesílám, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuji co do výsledku za věcně správné. Pokusím se níže uvést argumenty k jeho podpoře. Zároveň považuji za vhodné poukázat i na některé další okolnosti, které z hlediska celkového právního kontextu pokládám za podstatné i poučné.

 

Stojí za povšimnutí, že dovolací soud opřel své závěry především o teleologickou argumentaci a analogii. Analyzujeme-li judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí některých senátů, vidíme, že se teleologické argumentace dovolává poměrně často. Méně vznešeně můžeme říci, že teleologická metoda představuje pragmatický výklad dovolávající se účelu zákona; přitom se má na mysli jeho objektivní účel daný aktuálním sociálním kontextem, nikoli snad tím, co zákonodárce při tvorbě normy zamýšlel. Použití analogie sleduje obdobný cíl. Analogie je dílčí projev přizpůsobování zákona aktuální společenské realitě. Tato adaptace je nutná k tomu, aby právo bylo vůbec funkční (efektivní), a to je podmíněno jistou volností soudce při aplikaci práva a jeho schopností správně myslit a pochopit svůj úkol i tam, kde se obvyklých vodítek nedostává.⁹⁾ I při analogii se bere ohled na sociální kontext a sociální potřebu.¹⁰⁾ Tak se teleologický výklad zákonného pravidla i jeho analogická aplikace spojují v úsilí ut res magis valeat quam pereat (aby se věc spíše zdařila, než zmařila) a v tom je jejich ratio. Zároveň však použití každé z obou metod provází riziko libovůle nebo svévole; tomu se právo snaží bránit poukazem na meze stanovením zásad zaručujících konzistenci juristického myšlení.

V této souvislosti funkčně vystupuje do popředí hledisko ústavní konformity výkladu zákona. V analyzovaném případě tím naléhavěji, že proti závěru favorizujícímu analogickou aplikaci zákonného pravidla o akcii i na obchodní podíl stojí námitka opřená o argument a contrario, která ostatně v diskusi již zazněla: cenné papíry zákonodárce výslovně podřídil právnímu režimu movitých věcí, ale u obchodního podílu v s. r. o. tak neučinil. Klade se tedy otázka, která z obou cest víc vyhovuje ústavní konformitě. Považuji za podstatnou vadu, že Nejvyšší soud na tento aspekt vůbec neupřel pozornost. Tím podle mého značně oslabil přesvědčivost svého závěru.

Přitom argumentace principy ústavního pořádku není vůbec obtížná. Zásadní význam má čl. 11 odst. 1 LPS, podle jehož první věty má každý právo vlastnit majetek. Tím je vlastnictví majetku poskytnuta ústavněprávní ochrana. Není pochyb, že majetkem Listina nerozumí jen hmotné věci. Nejde jen o to, jaká formulace je v Listině použita, ale i o to, že odráží koncepci Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 17 Deklarace)¹¹⁾ a zejména Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 1 EÚLP).¹²⁾ Proto je nutné čl. 11 odst. 1 LPS vykládat ve shodě s přístupy Evropského soudu pro lidská práva. Majetkem, jejž má každý právo vlastnit, je nutné rozumět nejen věci hmotné, ale i jiné majetkové hodnoty a majetková práva vůbec.¹³⁾ Že pod tento výměr spadá i vlastnění obchodního podílu v s. r. o., není pochyb.

Právo vlastnit majetek zahrnuje i právo osoby, která majetek zákonným způsobem nabyla, na právní ochranu. (Čl. 11 LPS pochopitelně držiteli žádnou ochranu neposkytuje, ale stane-li se oprávněný držitel vydržením vlastníkem, rozměr jeho ústavní ochrany se významně mění.) Se zřetelem k tomu se klade otázka, lze-li mezi zákonné způsoby nabytí obchodního podílu zahrnout i vydržení práva k němu.

Nejvyšší soud to dovozuje z analogie k vydržení vlastnického práva k akcii. Kritici namítají, že analogie není namístě, protože společník s. r. o. je se společností s ručením omezeným více spjat než akcionář. Vedle poukazu na ručení společníka s. r. o., jeho příplatkovou povinnost a povinnost nabyvatele obchodního podílu, který nebyl společníkem, přistoupit ke společenské smlouvě, lze např. poukázat ještě na to, že akcie je volně převoditelná na kohokoli, ledaže stanovy převoditelnost akcií – a to ještě jen akcií na jméno – omezí, zatímco u společnosti s ručením omezeným platí opačné právní pravidlo: převoditelnost obchodního podílu omezuje již zákon a je na společenské smlouvě, aby ji popř. uvolnila. Stejně lze např. poukázat, že akcie se dědí vždy, ale dědění obchodního podílu lze ve smlouvě vyloučit. K užití analogie je prostor, pokud se skutková podstata upravená právním předpisem liší od té, na niž má být příslušná norma aplikována analogicky, jen v podružných znacích. Mám za to, že se Nejvyšší soud měl v dané souvislosti touto otázkou zabývat, že měl na tyto dílčí rozdíly poukázat a že měl zdůvodnit, proč jsou pro analogickou aplikaci právního pravidla o vydržení nepodstatné, což zase není tak namáhavé.

Nám však jde hlavně o zdůvodnění ústavní konformity analogie. V tom směru je namístě poukázat na druhou větu čl. 11 odst. 1 LPS: „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ Listina, jak plyne z první věty cit. ust., nemá na mysli vlastnické právo k hmotné věci, ale vlastnictví majetku. Proto nelze činit rozdíl mezi vlastněním hmotné věci nebo akcie a vlastněním obchodního podílu. V těch i oněch případech odpovídá požadavku ústavní konformity stejný přístup k ochraně příslušných práv. Poukaz na druhou větu čl. 11 odst. 1 LPS také vyvrací Buryanovu námitku, že „vydržení obchodního podílu má za následek nejen nabytí vlastnického práva, ale také jeho zbavení“ a že tedy lze argumentovat poukazem na právo vlastnit majetek.¹⁴⁾ Podstatné je, že vzhledem k principům ústavního pořádku nelze ve srovnatelných situacích chránit vlastníka obchodního podílu více než vlastníka movité věci.

 

Za zvláštní povšimnutí stojí, proč vlastně byla neplatná smlouva o převodu obchodního podílu uzavřená mezi K. H. a JUDr. M. Z. a Ing. J. Z. Neplatnost smlouvy soud shledal v tom, že převod obchodního podílu byl ujednán jako úplatný, ale úplata ujednána nebyla. Dnes by patrně žádného praktika nenapadlo uzavřít smlouvu s takovou vadou.¹⁵⁾ Ale uvědomme si, že v tomto případě došlo ke kontraktaci 26. července 1994. Uvědomme si také, jaký je výslovný text zákonného ustanovení upravujícího převody obchodních podílů.

Ust. § 115 ObchZ si v odst. 3 všímá především formy smlouvy a nařizuje písemnou formu spojenou s požadavkem úředního ověření podpisů. Z obsahových náležitostí výslovně vytýká jen požadavek na zvláštní prohlášení toho nabyvatele obchodního podílu, který dosud společníkem nebyl, že přistupuje ke společenské smlouvě, popřípadě ke stanovám. Praxe od účinnosti obchodního zákoníku na tuto úpravu reagovala velmi často tak, že se v textu smlouvy (předkládané zpravidla valné hromadě ke schválení) omezila jen na holé převodní prohlášení; otázku úplatnosti či bezúplatnosti převodu, jakož i výši případné úplaty strany řešily mimo vlastní korpus smlouvy. Logika tohoto postupu byla očividná: pro recipienta normy ze zákonného textu zřetelně nevyplýval zákaz takového řešení. Vycházelo se i z toho, že je legitimní, aby společníci s. r. o. přítomní na valné hromadě rozhodovali o změně v personálním substrátu společnosti, ale že výše případné úplaty za obchodní podíl je privátní záležitost převodce a nabyvatele, ostatním společníkům po ní nic není a seznamovat je s ní může spustit nežádoucí vášně.

Do tohoto stavu zasáhl v České republice posléze rozsudek Vrchního soudu v Praze z 15. 3. 1995 (sp. zn. 7 Cmo 120/94),¹⁶⁾ podle něhož z obecných ustanovení o právních úkonech vyplývá, že smlouva o převodu obchodního podílu musí obsahovat ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu a při ujednání úplatnosti převodu také výši úplaty nebo způsob jejího určení. Chybí-li takové ujednání ve smlouvě, je (jak dovodil soud) neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 ObčZ). Ke stejnému závěru později dospěl také Nejvyšší soud Slovenské republiky.¹⁷⁾ Tato rozhodnutí jsou nepochybně správná a bylo by zpozdilé jejich závěry zpochybňovat.

Oč mi tu jde, je poukázat na sociologické důsledky. Vzhledem ke stavu praxe, jaký se na podkladě úpravy § 115 ObchZ vyvinul, se po uvedení citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze v širší známost stal zřejmým stav, že – jak svého času poznamenal JUDr. J. Vích, CSc. při neformální rozpravě na katedře obchodního práva PF MU v Brně¹⁸⁾ – řadu dříve uzavřených smluv o převodech obchodního podílu stíhá absolutní neplatnost, kterou, jak známo, čas nezhojí. Zřejmé také je, že mnozí zúčastnění nechali věci, jak jsou, jiní se – jak mj. dosvědčuje případ, kterým se zde zabýváme – domáhali práv vyplývajících z neplatnosti smlouvy.

Mohli bychom říci, že na tom není nic zvláštního. Závěr, ke kterému dospěla judikatura a který konsenzuálně přijala i literatura, je celkem samozřejmý. Přesto si lze klást otázku, proč se k němu praxe přichylovala tak zdrženlivě. Můžeme odpovědět, že si soukromý život i v záležitostech regulovaných právem pro sebe hledá cesty co nejjednodušší.

V dané souvislosti se jako příjemná nabídla myšlenka smlouvy o převodu obchodního podílu jako zvláštního smluvního typu, který nemá nic společného s kupní, darovací nebo směnnou smlouvou, ale je upraven komplexně v § 115 ObchZ. Myšlenka komplexních úprav je stále živá; volání Ireny Pelikánové, že se jejich ideologie drží totalitního právního myšlení,¹⁹⁾ stále nenalezlo dostatečný ohlas. Vždyť ještě 29. června 2000 rozhoduje náš Nejvyšší soud,²⁰⁾ že smlouva o bezúplatném převodu členských práv a povinností (členského podílu v družstvu) není darovací smlouvou, ale speciálním (tj. „komplexně“ v obchodním zákoníku upraveným) smluvním typem;²¹⁾ téže myšlenky se drží i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 266/2005 ze dne 21. března 2007, byť tentokrát již připouští, že i na tuto zvláštní smlouvu lze úpravu darovací smlouvy aplikovat alespoň analogicky (R 9/08). Klatovský advokát Jiří Štancl to na svých webových stránkách²²⁾ glosuje: „Bezúplatný převod je, světe div se, skutečně darováním.” Poukázat lze i na nejrůznější zvláštní úpravy převodních smluv, které jakoby dávaly najevo, že se standardní převody obecně upravené jako koupě, darování nebo směna týkají jen movitých věcí. Multiplikace smluvních typů také generuje různé interpretační zmatky: tak v § 13 odst. 1, 3 CenP se výslovně stanoví, že se na úplatný převod cenného papíru použije úprava obchodní koupě, zatímco na bezúplatný převod občanskoprávní úprava darování. V § 115 nebo 229 ObchZ o převodech obchodního podílu v s. r. o. nebo členského podílu v družstvu podobnou směrnici zákonodárce nezakotvil, což samozřejmě umožňuje dovozovat argumentací a contrario nemožnost podpůrné aplikace ustanovení o koupi nebo darování. Obdobné pasti nastražil zákonodárce praxi v bludišti paragrafů i při hledání odpovědi na otázku, zda lze vydržet obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným. Zaslouží si kladné hodnocení, že se tentokrát soud přes naznačené nástrahy rychle dopracoval ke kladné odpovědi.

Přesto by se dalo namítat, že pro mnoho recipientů zákona bylo v roce 1995 překvapením, když se dozvěděli, že ujednání o úplatnosti (a ceně) či o bezúplatnosti převodu podmiňuje platnost převodní smlouvy o obchodním podílu. Pro ještě více recipientů je ještě větším překvapením, dozvídají-li se v r. 2000 o tom, že bezúplatný převod členského podílu v družstvu není darováním, anebo v r. 2007 o možnosti vydržet právo k obchodnímu podílu. Vzhledem k stavu praxe a dobové úrovni poznání zákona vyznívají tato rozhodnutí jako nepředvídaná a logicky vyvolala diskuse. K tomu lze poznamenat, že čím nejasnější zákonná úprava, tím více nečekaných soudních rozhodnutí může praxe očekávat.

 

 

¹⁾Usnesení sp. zn. 29 Odo 1216/2005 ze dne 28. srpna 2007 (srov. také pozdější usnesení sp. zn. 29 Odo 794/2006 ze dne 31. října 2007 se stejným závěrem).

²⁾Buryan, J. Vydržení obchodního podílu. Právní rádce, XVI, 2008, č. 6, s. 18 an. V obdobně kritickém duchu se neslo i vystou pení Z. Pálinkáse na 1. odborném symposiu pořádaného Nejvyšším soudem na téma „Obchodní společnosti a jejich financování“ v Brně dne 4. 6. 2008; srov. Právní rozhledy, XVI, 2008, mimořádná příloha, s. 15–16.

³⁾Zejména srov. Buryan, J., op. cit. v pozn. 2.

⁴⁾Buryan, J., op. cit., s. 29.

⁵⁾Jak poukázal také Pálinkás, Z. ve vystoupení, na něž je odkazováno v pozn. 2 (s. 16).

⁶⁾Buryan, J., op. cit., s. 20.

⁷⁾Op. cit. v pozn. 2, s. 16.

⁸⁾Buryan, J., op. cit., s. 20.

⁹⁾Srov. Hácha, E. Analogie. In: Slovník veřejného práva československého. Svazek I. 1. vydání. Brno : Polygrafia – R. M. Rohrer, 1932 s. 68; Kepert, J. Právní platnost myšlení analogického. In: Engliš, K. et al. (eds.) Sborník prací k poctě šedesátých narozenin Františka Weyra. 1. vydání. Praha : Orbis, 1939, s. 122; Eliáš, K. Obdoba (Poznámky k analogii v právu). Právník, CXLII, 2003, č. 2, s. 97 an.

¹⁰⁾Viz též Telec, I. Metodika výkladu právních předpisů. Právně hermeneutická technika. 1. vydání. Brno : Doplněk, 2001, s. 23 an.

¹¹⁾„Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně svého majetku zbaven.“

¹²⁾„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“

¹³⁾Srov. Knapp, V., Pavlíček, V. in: Pavlíček, V. et al. Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl. Práva a svobody. 2. vydání. Praha : Linde, 1999, s. 119 an.

¹⁴⁾Buryan, J., op. cit., s. 20.

¹⁵⁾Srov. např. Dědič, J. et al. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. § 93–175. 1. vydání. Praha : Polygon, 2002, s. 1035 nebo Patakyová, M. et al. Obchodný zákonník. Komen tár. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 277 a četná další literatura.

¹⁶⁾Právní rozhledy, III, 1995, s. 496 an.

¹⁷⁾Rozsudek sp. zn. 2 Obo 102/2001 uveřejněný v časopise Zo súdnej praxe, 2002, č. 1, s. 156 a podrobněji komentovaný např. M. Majeríkovou in: Ovečková, O. et al. Obchodný zákonník. Komentár. 1. svazek. 1. vydání. Bratislava : Iura Edition, 2005, s. 370 an.

¹⁸⁾Podle osobní vzpomínky autora příspěvku.

¹⁹⁾Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 1. díl. 3. vydání. Praha : Linde, 2003, s. 28.

²⁰⁾Rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2564/98.

²¹⁾V cit. rozsudku se doslova uvádí: „Na bezplatný převod členských práv a povinností v družstvu nelze aplikovat ust. § 628 a násl. ObčZ, neboť se nejedná o darovací smlouvu (...).“

²²⁾www.akstancl.cz