JUDr. Ing. Daniel Prouza, Ph.D., České Budějovice*
Michal Hájek, Brno**
I. Historický exkurz
1. Ústava z roku 1920 a laický prvek v první republice
Laickému prvku v trestním řízení není poměrně dlouhodobě v České republice širokou ani odbornou veřejností1 věnována přílišná pozornost. Možná je to příznačné pro celou kontinentální právní kulturu, ve které přísedící nebo porotci spolu se soudcem právo netvoří, nýbrž pouze aplikují. Jinak tomu je v anglosaském právním systému, kde často úspěch obhajoby spočívá z velké části právě ve schopnosti advokáta správně zacházet s porotou včetně výběru jejích členů.2
Laický prvek participující na soudním rozhodování tuzemských soudů má však značnou historii a tradici, neboť porotní soudy na našem území fungovaly již za rakouského mocnářství, a to zejména ve druhé polovině 19. století coby určitý ústupek doposud neprůhledné a byrokratické justice (a také podstatný demokratizační prvek).
O zavedení porotních soudů se uvažovalo i v prvorepublikovém Československu. Ústava z roku 1920 (zákon č. 121/1920 Sb. z. a n.) totiž v odstavci třetím a čtvrtém § 95 poroty zmiňuje. Odkazuje však, z hlediska příslušnosti a působnosti porot, jakož i na možnost dočasného zastavení jejich činnosti, na zvláštní zákony, které nikdy nebyly přijaty. Nakonec tak zůstalo pouze u této ústavní kotvy.
V Československu byl 23. 5. 1919 přijat zákon č. 278/1919 Sb. z. a n., o sestavování seznamů porotců. Vládními nařízeními č.301/1919 Sb. z. a n. a později č. 697/1920 Sb. z. a n. však byla porotní činnost přerušena. A přestože 10. 4. 1921 bylo vydáno vládní nařízení, které ji mělo opětovně obnovit (č. 122/1921 Sb. z. a n.), k jeho provedení již nedošlo.
Československo tak nakonec porotní systém na 26 let zavrhlo, aby se nadále po německém vzoru ubíralo cestou soudních přísedících.
V poválečném Československu byly tendence k laickému soudnictví korunovány zákonem č. 232/1946 Sb., o porotních soudech. Tento justiční orgán měl pravomoc v závažných trestních věcech. Porotní soudy se skládaly z tříčlenného soudního sboru a dvanáctičlenné poroty. Porotci byli losováni ze seznamů oprávněných voličů, z nichž byly vymazány osoby nezpůsobilé pro výkon funkce porotce. Obě strany řízení přitom měly tzv. zamítací právo bez udání důvodu.
Od anglosaských porot je však lišily některé rozdíly, protože členové poroty mohli například pokládat (pokud k tomu byli předsedou senátu vyzváni) vyslýchanému dotazy a dokonce mohli požadovat provedení dalších důkazů. Tato oprávnění anglosaští porotci neměli.
Zcela zásadní byla ovšem skutečnost, že porotci spolurozhodovali i o otázce právní, když jim bylo umožněno zodpovídat dotazy soudců na konci hlavního líčení, které se mohly týkat i právní kvalifikace trestného činu. I konečné právní rozhodnutí bylo vytvářeno kooperací soudců a poroty po její závěrečné poradě (porota poté jednala společně se soudci, aby si následně vybrala své tři zástupce, přičemž až teprve toto šestičlenné těleso hlasovalo o rozsudku).
Zajímavostí je, že činnost porotních soudů mohla být dle tohoto zákona pozastavena až na jeden rok v případě, že nastaly události, kvůli kterým by poroty mohly rozhodovat nikoliv nestranně.
2. Ústava z roku 1948 a zákon o zlidovění soudnictví
Zásadní zlom však představovala Ústava ze dne 9. 5. 1948 publikovaná pod číslem 150/1948 Sb., prostřednictvím které se stal součástí československého právního řádu legální pojem „soudce z lidu“. Zakotvena byla také jejich rovnost se soudci profesionály. Ustanovení upravující způsobilost pro nabytí této funkce (§ 141) a jeho způsob (§ 142) pak odkazují na zvláštní právní předpis, kterým se stal zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, jenž zároveň zrušil zákon o porotních soudech.
Slovo zlidovění není nijak nadsazené. Tento právní předpis totiž zavádí soudce z lidu jak do řízení občanskoprávních (výjimky upravuje § 25 tohoto zákona), tak ve věcech trestních, a to do všech článků soudní soustavy (včetně soudu Nejvyššího). Ve všech případech byla také zajištěna převaha laického prvku nad profesionálním.
Funkce soudce z lidu byla opět pojímána jako občanská povinnost a nebylo možné se této povinnosti bez vážných důvodů zprostit. Podmínkou pro její výkon však byla mimo jiné státní spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení. Soudce z lidu, jehož funkční období bylo dvouleté, měl zároveň právo na náhradu hotových vydání a ušlé mzdy.
Celková koncepce lidového soudnictví měla v tomto směru značně utilitární ráz. Soudci z lidu měli především dbát na to, aby „staré“ zákony, které ještě nebyly nahrazeny „novou“ úpravou, byly vykládány v duchu květnové Ústavy.3
O tom svědčí i případ statkáře, který v opilosti zastřelil závozníka. Podle rozsudku okresního soudu byl obžalovaný nakonec odsouzen za verbální delikt podle zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, a nebezpečné zacházení se zbraní k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři měsíce. Krajský soud však nahlížel na věc poněkud více třídní optikou, jak lze vysledovat z názoru soudce z lidu rozhodujícího o opravném prostředku. „Možná, že by v dřívějších dobách nějaký univerzitní profesor o tomto případě napsal učené pojednání o mnoha stránkách, možná, že by kapitalistický majitel filmové produkce dal celý námět zpracovat v sentimentálně uplakaný film, ale v žádném případě nemůže čin pana statkáře obstát před soudcem z lidu, který je třídně uvědomělý“, konstatoval.4
Zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) pak zavádí soudce z lidu i do vojenských soudů. Jejich postavení a funkce se liší jen v nepatrných odchylkách v podmínkách jejich ustanovení do funkce a pouze jednoletém funkčním období.
O dva roky později byl přijat ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, který položil základy jednotnému lidovému soudnictví, kde vrcholem obecných soudů byl Nejvyšší soud, následovaly soudy krajské a lidové (dříve soudy okresní), současně byla zdůrazněna role prokuratury. Na tuto právní normu navazoval zákon č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů, který pokračoval v myšlence zlidovění soudnictví (mimo jiné konkretizuje zmíněné lidové soudy).
V roce 1957 byl publikován zákon č. 36/1957 Sb., o volbách soudců a soudců z lidu lidových a krajských soudů a o úpravě některých jejich poměrů, který mírně upravoval podmínky pro ustanovení do funkce soudce z lidu, jakož i možnost jejich odvolání a určitou formu imunity vůči trestnímu stíhání za trestné činy a přestupky spáchané v souvislosti s výkonem funkce, které muselo být vždy povoleno generálním prokurátorem.
3. Ústava z roku 1960 a období normalizace
Ústava z roku 1960 publikovaná pod č. 100/1960 Sb. v trendu zlidovění trestního soudnictví pokračovala, když přistoupila na koncept lidových soudů (čl. 98). Takto byly ve své podstatě označeny v souhrnu všechny články soudní soustavy, jejichž dělení bylo v té době tradiční (Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy, vojenské soudy, jakož i místní lidové soudy). Zůstal zachován princip rovnosti soudců z povolání i z lidu. Tato Ústava navíc znatelně utužila lidovou participaci v soudnictví prostřednictvím čl.101, který zavedl tzv. místní lidové soudy, které měly přispět k upevňování socialistické zákonnosti, k zajišťování společenského pořádku a pravidel socialistického soužití.
Místní lidové soudy byly upraveny zvláštním zákonem č.38/1961 Sb., o místních lidových soudech. Tyto soudy řešily méně závažné případy porušování socialistické zákonnosti narušující zejména společenský pořádek a „soudružské“ soužití občanů, drobné majetkové spory a dokonce i bagatelní trestné činy, pokud na ně byly delegovány prokurátorem. Vznikaly buď při obcích nebo průmyslových závodech a rozhodovaly v tříčlenných senátech. Za soudce místního lidového soudu mohl být zvolen občan, který dovršil 21. rok věku, požíval mezi občany všeobecné vážnosti a důvěry a který byl ostatním občanům příkladem v práci, ve veřejné činnosti i v osobním životě. Odvolací instancí byly soudy okresní.
Ve své době byly tyto soudy hojně využívány, přestože byly samozřejmě do jisté míry bizarní. Soudní rozhodnutí kolegů z práce nebo sousedů „odvedle“ byla totiž podložena možností státněmocenského donucení. Činnost těchto soudů nakonec neměla dlouhého trvání, protože zákonem č. 150/1969 Sb., o přečinech, byl dotyčný institut bez náhrady zrušen. Na druhou stranu nelze popřít, že místní lidové soudy dovedly laicizaci soudnictví takřka do dokonalosti.
Ještě předtím však byly v poměrně rychlém sledu za sebou přijaty nové zákony o organizaci soudů, konkrétně zákon č.62/1961 Sb., o organizaci soudů, a zákon č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, který předchozí normu derogoval. První z těchto norem provedla drobné změny požadavků na soudce přísedící (tento pojem však již není pojmem legálním), slovy zákona tedy soudce, kteří soudcovskou činnost provádějí vedle svého zaměstnání, když mimo jiné snižuje potřebný věk na 21 let. Další změny se týkaly složení některých senátů, nyní již výrazněji ve prospěch profesionálního prvku v případě Nejvyššího soudu.
Druhá z citovaných norem, zákon č. 36/1964 Sb., přinesla změny složení senátů krajských soudů ve prospěch profesionálního prvku v druhoinstančním řízení. Z tohoto je zřejmé jisté slábnutí koncepce zlidovění a ústup soudců přísedících pouze do těch nejnižších příček soudní hierarchie. Podobně můžeme sledovat (a to již od předchozí právní úpravy) klesající požadavek na věk přísedícího, který nyní činí opět 21 let z původních třiceti. To ovšem znamenalo také ústup od požadavku životních zkušeností, který zprvu částečně institut přísedících legitimizoval.
Další změna souvisela s přijetím ústavního zákona č.155/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje hlava osmá Ústavy. Tento právní předpis již neznal místní lidové soudy a zároveň (v návaznosti na přijetí ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci) zakotvil do soudní soustavy zcela nové nejvyšší soudy pro jednotlivé republiky a samotnou federaci. Tento ústavní zákon také diferencoval volební období soudců z povolání (nyní deset let) a přísedících (zachovává již dříve stanovené čtyři roky).
Po této ústavní změně byla rychle přijata i speciální právní úprava v podobě nového zákona č. 19/1970 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců. Tato norma představovala poměrně značné průlomy, protože v některých případech na úrovni okresních soudů (a vojenských obvodových) umožnila rozhodování samosoudcem. Zajímavé také je, že se do našeho právního řádu (díky normalizačním snahám) vrátil již dříve známý pojem „soudce z lidu“. Podstatná změna ovšem nastala u všech soudů nejvyšších, kde laický prvek zcela a definitivně vymizel. Prvně je také uplatněn požadavek dobrovolnosti výkonu této funkce.
Tato změna koncepce soudců z lidu vedla i k tomu, že kromě doposud přiznávané náhrady ušlé mzdy a případných hotových výloh měli soudci z lidu nárok i na paušální náhradu za výkon funkce ve výši 15 Kč denně.
Nelze však nezmínit ještě jeden podstatný prvek této právní úpravy, kterým je paradigma soudcovského rozhodování. To je totiž určováno tzv. „socialistickým právním vědomím“.5 Komunistická strana se po celou dobu své vlády zjevně snažila udržet dojem trvající revoluce a právě ono „socialistické právní vědomí“ koresponduje se stavem, kdy ještě není připravena právní úprava vyhovující novému režimu.
4. Období po roce 1989
V porevolučních devadesátých letech minulého století došlo prostřednictvím zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ke změně terminologie a namísto pojmu soudce z lidu bylo uzákoněno jejich označení jako přísedící, čímž je samozřejmě vyjádřen určitý distanc od předchozího režimu a navázání na prvorepublikovou tradici. Přestože právní úprava tohoto institutu je velmi podobná právnímu stavu de lege lata, nutno zmínit, že se zásadně změnilo paradigma soudcovského rozhodování, kterým je nyní „nejlepší vědomí a svědomí“ samotného soudce a přísedícího. Taková formulace měla bezpochyby napříště zabránit ideologickým deformacím soudnictví.
Volbu přísedících upravoval zvláštní zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky. Volební období přísedících sice zůstalo čtyřleté (soudci jsou nově ustanovováni bez časového omezení), ale nově byla upravena určitá neslučitelnost funkcí, což je projevem nyní aplikované koncepce dělby moci v zemi.
Zákonodárce dále zvolil cestu kontinuity, stávající soudce z lidu pouze přejmenoval na přísedící, a ponechal v běhu volební období, na které byli zvoleni. Jednalo se o akt bezpochyby kontroverzní zejména z toho důvodu, že tito soudci z lidu při nástupu do funkce skládali slib ve starém znění, ve kterém slibovali mimo jiné věrnost socialismu a výklad zákona v souladu se socialistickým právním vědomím, nový slib již ale skládat nemuseli. Na straně druhé bylo potřeba zachovat funkčnost celého soudního systému a jiné řešení za situace nezrušení funkce soudců z lidu, nově přísedících, zjevně nebylo na pořadu.
Zákon pokračoval v tradici přísedících u vojenských soudů. Tyto soudy však byly ke dni 1. 1. 1994 s definitivní platností zrušeny, čímž de facto, ale i de iure, skončila celá jedna kapitola laického soudnictví na našem území.
II. Recentní úprava institutu přísedících v České republice
Současná podoba institutu soudních přísedících je upravena zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „SSZ“), a zákonem č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, který bývá někdy označován jako tzv. „velký lustrační zákon“. Obecně se jedná o naplnění čl. 94 odst.2 Úst (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), podle něhož zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané. Nově bychom zde marně hledali (do té doby ustálené deklaratorní ustanovení), že soudci a přísedící si jsou při rozhodování rovni.6 Absenci této teze tak můžeme chápat jako symbolické rozloučení s koncepcí lidového soudnictví, stejně jako fakt, že přísedící nejsou nadále součástí okresních a krajských soudů, a tvoří tak samostatnou entitu stojící mimo soudy samotné. Předmětné ustanovení má tedy umožnit, aby zákon vedle soudců upravil také účast dalších osob a způsob jejich „podílu“ na rozhodování soudu, tedy rozsah jejich účasti na výkonu moci soudní. Účelem je zřejmě prohloubení demokratičnosti výkonu soudnictví i zajištění jisté formy jeho kontroly ze strany „veřejnosti“.7 Formulace, že zákon „může“ stanovit, napovídá, že se ponechává na běžném zákonodárci, zda nějakou formu účasti dalších občanů na rozhodování soudů připustí, není to Ústavou uložená povinnost; zákonem by účast jiných osob na rozhodování mohla být i zcela eliminována. Nelze ani vyloučit úvahu, že ústavodárce původně neměl vůbec v úmyslu účast přísedících na rozhodování soudů dovolit, avšak vzhledem k tomu, že to tehdejší zákonná úprava umožňovala (OSŘ a TrŘ i tehdy platný zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích), a bylo by ji proto třeba nejdříve změnit (na což ovšem nebylo dostatek času), zvolil právě uvedenou formulaci.8 Kromě přísedících se na rozhodování v trestním řízení podílejí, v návaznosti na dikci § 26 odst. 3, § 30 odst. 3, § 34 odst. 3 a § 36a odst. 5 SSZ a rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem i další osoby, např. asistenti soudce, justiční čekatelé, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci apod.
Problematiku řízení a organizaci práce s přísedícími okresních a krajských soudů upravuje instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 22. 1. 1992, č. j. 1638/91-OOD, publikovaná ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti číslo 2/1992, zatímco otázky vedení evidence přísedících a jejich průkazek jsou zapracovány do instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 6. 1994, č. j. 826/93-pers., publikované ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti číslo 8/1994.
1. Předpoklady pro výkon funkce přísedícího
Zákon o soudech a soudcích v podstatě taxativně vyjmenovává v ustanovení § 60 a násl. SSZ podmínky, které musí přísedící pro ustanovení do funkce splnit. Prvním a zcela zásadním předpokladem pro funkci přísedícího je státní občanství České republiky, plná způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost.
Jako problematický se od počátku jeví požadavek na osobu přísedícího, aby jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávaly záruku, že bude svou funkci řádně zastávat. Otázkou totiž je, jak jeho naplnění ověřit. V případě přísedících totiž neexistuje žádné opatření, které by z tohoto hlediska alespoň napomáhalo výběru kvalitních kandidátů (na rozdíl např. od justičních čekatelů, kteří povinně podstupují alespoň psychologicko-diagnostické vyšetření).
Částečné řešení, které kompenzuje tuto zjevně nedostatečnou preventivní kontrolu kvalit přísedících, přináší ustanovení § 80 SSZ, které vytváří určitý korektiv chování soudců a přísedících. Tímto ustanovením je však přísedící vázán až ve chvíli, kdy funkci skutečně zastává, tj. kdy již může při rozhodování působit. Garancí těchto podmínek tak může být, z hlediska morálních kvalit a osobní vyzrálosti, slib skládaný do rukou příslušného předsedy soudu. Minimální věková hranice je pro přísedící určena na 30 let, maximální stanovena, na rozdíl od soudců, není.
Nezbytný je také souhlas přísedícího jak se svým ustanovením do funkce, tak s přidělením k určitému soudu, což je jistě v souladu s čl. 21 odst. 4 LPS, jenž zajišťuje rovný přístup k této funkci na základě dobrovolnosti všem, kteří splňují zákonem dané náležitosti. Imanentní součástí tohoto práva je totiž i svoboda danou funkci nezastávat.
Podle zmiňovaného „lustračního zákona“ se přísedící musí prokázat negativním lustračním osvědčením, popř. u některých skutečností čestným prohlášením (tato povinnost se nevztahuje na občany narozené po 1. 12. 1971).
Posledním omezením je určitá neslučitelnost funkcí. Zákon o soudech a soudcích výslovně uvádí pouze neslučitelnost této funkce s členstvím v některé z obou komor Parlamentu ČR. Její případné rozšíření zákon ponechává zvláštní právní úpravě, která doposud přijata nebyla. Na rozdíl od soudců mohou přísedící zastávat další funkce ve veřejné správě nebo jinou výdělečnou činnost.
2. Vznik funkce přísedícího
Přísedící jsou do svých postů dosazováni prostřednictvím voleb. V případě přísedících okresních soudů jsou volebními orgány zastupitelstva obcí v daném soudním obvodu. V Praze jsou přísedící voleni příslušnými obvodními zastupitelstvy daných obvodních soudů. Krajské soudy jsou obsazovány přísedícími volenými krajskými zastupitelstvy (na Městský soud v Praze jsou voleni zastupitelstvem hlavního města Prahy).
Kandidáty mohou navrhovat pouze příslušní zastupitelé, přičemž ke každému z nich si zastupitelstvo vyžádá vyjádření předsedy dotyčného soudu.
Volby jsou samozřejmě demokratickým institutem. Na druhou stranu fakt, že případný kandidát musí získat prvotní podporu alespoň jednoho zastupitele, který jej k volbě navrhne, do jisté míry omezuje rovnost přístupu k veřejné funkci podle (již výše jmenovaného) čl. 21 odst. 4 LPS. Pokud je kandidatura takto vázána na nominaci zastupitelem, tento demokratický prvek poněkud vyprchává.
Nejasná jsou navíc i kritéria, podle kterých zastupitelé kandidáty hodnotí. Nejen, že kandidát, který zákonem stanovené podmínky splňuje, nemá jistotu, že bude vůbec shledán vhodným se volby účastnit a následně navržen nějakým ze zastupitelů, ale navíc ani neví, podle čeho konkrétně bude dále hodnocen.
Pokud by byli kandidáti na přísedící, případně již zvolení přísedící při návrhu na jejich opakované jmenování, podrobeni komisionálnímu výběrovému řízení, a to za účasti vedení soudu, kde by měl vykonávat funkci, případně zainteresovaného soudce (přesněji předsedy senátu) trestního úseku, se zvláštním důrazem na osobnostní, morální, lidské a odborné kvality těchto kandidátů, i se zřetelem na vyhodnocení jejich motivace k výkonu této funkce, nepochybně by se to pozitivně projevilo na kvalitativním hledisku, respektive následně na výkonu jejich funkce.
Funkční období přísedících činí čtyři roky, což je stejné jako u zastupitelstev samotných. Tento fakt může hypoteticky představovat problém z hlediska dělby mocí. Nutnost jmenování kandidáta alespoň jedním zastupitelem a délka funkčního období totiž může budit dojem, že do funkce přísedícího jsou voleni pouze „spolehliví“ lidé. Ve skutečnosti se však funkční období jednotlivých zastupitelů s funkčním obdobím přísedících časově prakticky neprolínají, a proto shora naznačená obava téměř nehrozí.
Mnohem zásadnější problém s omezeným funkčním obdobím nastává v situaci, kdy přísedící, kterému mandát vypršel, již není znovu zvolen nebo o znovuzvolení nemá zájem, popřípadě pokud v průběhu řízení zemře nebo je dlouhodobě nemocen. Podle § 219 odst. 3 TrŘ jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Pakliže tedy nastane situace předpokládaná v § 219 odst. 3 větě druhé TrŘ a strany svým procesním postojem neumožní přečtení podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů, soud obligatorně musí provést dokazování znovu.
Je také vhodné dodat, že přísedící nevstupuje spolu s příslušným soudem do pracovněprávního vztahu. Nevztahuje se tak na něj v souvislosti s výkonem jeho funkce zákoník práce.
3. Postavení přísedícího
Podle § 74 odst. 1 SSZ je funkce přísedícího funkcí veřejnou. To s sebou nese také zvláštní status úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. c) TrZ a z toho plynoucí důsledky. Velmi důležitým demokratickým principem je rozhodně princip nezávislosti, který je jakožto podstatný atribut soudů zakotven v čl. 36 odst. 1 LPS. Z hlediska soudců (a analogicky i přísedícího) se jedná především o to, že jej nelze proti jeho vůli bez zákonných důvodů odvolat, přeložit (přísedící je dokonce ze zákona vázán k obvodu, ve kterém trvale žije či pracuje) nebo jim třeba ukládat jakékoli závazné pokyny. Mimochodem podle § 79 odst. 1 SSZ je soudce a přísedící vázán pouze zákonem. Stejné ustanovení dále zakládá soudci a přísedícímu povinnost vykládat zákon podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí, jak bylo zmíněno. Ustanovení § 80 odst. 1 SSZ pak klade důraz na svědomitý výkon funkce soudce a přísedícího a takový způsob vedení občanského života, ve kterém je tento povinen zdržet se všeho, co by narušovalo důstojnost a důvěryhodnost soudnictví.
V případě soudce však zaujímá nemalý význam při ochraně jeho nezávislosti i náležité materiální zabezpečení.9 U přísedících tento aspekt řeší vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 44/1992 Sb., o náhradách za vykonávání funkce přísedícího. Výše náhrady ušlého výdělku je ovšem omezena do maximální výše 80 Kč za hodinu, přičemž celková denní náhrada nesmí překročit 680 Kč denně. Kdo nemůže prokázat výši svého výdělku, tomu se náhrada snižuje na pouhých 28 Kč za hodinu s horním limitem 238 Kč denně. Přísedícím jsou dále hrazeny hotové výdaje, které jim vzniknou v souvislosti s jejich funkcí, a paušální náhrada, která činí 150 Kč za den. Netřeba dodávat, že se jedná o finančně nemotivující hledisko.
Další podstatnou zásadou v trestním řízení je princip zákonného soudce. Ten je u soudců samých naplňován mj. pevně daným rozvrhem práce. V případě přísedících však žádná taková zásada či podmínka neexistuje. V podstatě se tak uplatňují dva možné postupy (výběr je na konkrétním soudu), a to stanovením okruhu přísedících pro každého soudce – předsedu senátu (který si z nich pak sám vybírá) či ad hoc „obvolávání“ na základě pořadí v seznamu přísedících.
4. Působnost a rozhodovací činnost přísedících
Soud je zákonem zřízený nezávislý a nestranný orgán, který v řízení soudního charakteru je oprávněn a povinen rozhodovat se závazným účinkem ve sporech a ve věcech, které jsou mu předloženy. Mezi jednotlivými znaky pojmu soud je úzká souvislost. Určitá skutečnost, např. to, že složení soudu neodpovídá zákonu, může zakládat jak nedostatek zákonnosti soudu, tak nedostatek jeho nestrannosti a podobně (srov. rozsudek Piersack v. Belgie, přiměřeně rozsudky Oberschlick v. Rakousko, Pfeifer a Plankl v. Rakousko). Zákonem musí být totiž upravena i pravomoc a příslušnost soudu (srov. zprávu Komise ve věci Zand v. Rakousko).
Z těchto obecných východisek je potřeba vycházet při posouzení zákonnosti platné a účinné právní úpravy. Senáty tvoří jeden soudce a dva přísedící. Přísedící v současné době působí v trestních věcech na úrovni okresních a krajských soudů, jak vyplývá z dikce § 31 odst. 1, 2 písm. a) a § 35 odst. 1, 2 SSZ. U krajského soudu rozhoduje senát v tomto složení, pokud rozhodují jako soudy prvního stupně, zatímco u okresního soudu rozhoduje v takto složených senátech ve všech případech, kdy nerozhoduje jako samosoudce. Řízení před samosoudcem je upraveno v § 314a TrŘ, podle jehož odstavce prvého samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Toto ustanovení se však neužije, jestliže má být uložen souhrnný trest nebo společný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem (§ 314a odst. 2 TrŘ). Ustanovení § 314a TrŘ však přitom exaktně nerozlišuje, zda-li je ve věci dána věcná příslušnost soudu okresního nebo krajského. Podle odstavce prvého tohoto ustanovení totiž samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Na podkladě takové dikce zákona lze logickým a gramatickým výkladem dovodit, že v případech, kdy je v prvním stupni věcně příslušný k řízení o trestném činu, jehož horní hranice trestu odnětí svobody nepřesahuje pět let, krajský soud, musí být obsazen jen a pouze samosoudcem.10
Přísedící se soudci tak „vykonávají rozhodovací činnost“. Jelikož se přísedící mohou na rozhodování jen „podílet“, nerozhodují samostatně, nemohou být samosoudci ani předsedy senátů (§ 31 odst. 3 a § 35 odst. 2 SSZ), nelze ani vytvořit senát složený výhradně z přísedících. Přísedící se tak mohou „podílet“ na rozhodování pouze jako členové senátů.11
5. Odpovědnost přísedících
U každé veřejné funkce je vždy nezbytné pečlivě se zabývat otázkou, jakou odpovědnost nese ten, kdo ji zastává. Přísedící v tomto směru nejsou výjimkou. Z hlediska obecného zájmu můžeme vysledovat tři základní druhy odpovědnosti, které v této souvislosti připadají v úvahu.
V první řadě se jedná o odpovědnost trestněprávní. Jak již bylo konstatováno, přísedící jsou nadáni statusem úřední osoby. Z tohoto titulu plyne nejen jejich zvláštní ochrana při výkonu funkce, nýbrž i zvýšený zájem, aby tato byla vykonávána podle náležitých pravidel (k tomu srov. trestné činy v dílu prvém, druhém a třetím hlavy desáté části druhé trestního zákoníku). Na zákonné úrovni není upravena imunita přísedících, na rozdíl od soudců, která je má chránit před neoprávněným zásahem do jejich nezávislosti a nestrannosti (čl. 82 odst. 1 Úst). Pro úplnost je vhodné upřesnit, že imunita má podobu pouze procesní imunity a je omezena pouze na činy spáchané při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce. V těchto případech lze soudce trestně stíhat nebo vzít do vazby jen se souhlasem prezidenta republiky (§ 76 odst. 1 SSZ).12 V případě přísedících orgán, který zahájil trestní stíhání proti přísedícímu, o tom vyrozumí předsedu příslušného soudu a zastupitelstvo, které přísedícího zvolilo (§ 77 SSZ).
Druhou rovinou je odpovědnost za škodu, kterou přísedící může způsobit. Ta sice není v žádné právní normě explicitně stanovena, nicméně lze ji gramatickým výkladem dovodit z ustanovení § 78 odst. 1 SSZ, podle něhož odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření a nesprávným úředním postupem, se řídí zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem je zákon č.82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť podle § 1 odst. 1 stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 písm. a) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, mimo jiné, v řízení trestním. Faktem ale zůstává, že pouze tento zvláštní právní předpis stanoví, kdy a v jaké míře může být na soudci, nikoli přísedícím, vymáhána regresní úhrada.13
Konečně v třetí rovině odpovídá přísedící i za určitá kárná provinění. Tato oblast je však v zákoně o soudech a soudcích upravena jen velmi vágně. Přísedící tak může být pro závažné porušení svých povinností odvolán příslušným zastupitelstvem [§ 97 odst. 1 písm. a) SSZ]. Odvolání je přitom jediná sankce.
6. Způsoby zániku funkce přísedících
Funkce přísedícího podle § 96 SSZ zaniká a) uplynutím funkčního období, na které byl do funkce zvolen, b) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně nebo odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, c) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl přísedící zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo kterým byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, d) dnem, kdy přísedící pozbyl státní občanství České republiky, e) smrtí nebo dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl přísedící prohlášen za mrtvého.
Na návrh příslušného předsedy soudu může být přísedící podle § 97 odst. 1 SSZ ze své funkce odvolán zastupitelstvem, které ho zvolilo, jestliže a) závažným způsobem porušil povinnosti přísedícího, b) přestal splňovat předpoklady pro výkon funkce, c) jeho zdravotní stav mu nedovoluje řádně vykonávat povinnosti přísedícího. Před rozhodnutím o odvolání přísedícího z funkce si zastupitelstvo vyžádá jeho vyjádření. Funkce přísedícího v takových případech zaniká dnem rozhodnutí zastupitelstva o jeho odvolání.
Přísedící se může své funkce vzdát, a potom zanikne dnem následujícím po dni, v němž bylo oznámení přísedícího o vzdání se funkce doručeno zastupitelstvu, které ho do funkce zvolilo.
III. Quo vadis, přísedící...
Zakotvení laického prvku do trestního řízení nepochybně přináší určitá pozitiva i negativa.
Pokud bychom se zabývali nejprve negativními aspekty, tak na prvním místě je třeba uvést nepopiratelný fakt, že ač má přísedící stejné pravomoci jako soudce, nejsou na něj kladeny prakticky žádné nároky na vzdělání. S tím jde ruku v ruce vágní úprava požadavku na zkušenosti a morální vlastnosti přísedícího, jež dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat. Přísedící nejsou podrobeni vstupnímu a pravidelnému odbornému vzdělávání, zejména pak v oblasti trestního práva za účelem osvojení základních poznatků především z oblasti trestního práva hmotného a procesního, případně v dalších oborech, konkrétně ekonomie, účetnictví, daňové, drogové problematiky, psychologie, soudního lékařství apod.
Problematické je i uplatnění zkušenostního vkladu přísedících (ať již profesního nebo sociálního). Škála případů, se kterými se mohou při své činnosti setkat, je totiž tak široká, že k jejich průniku s autentickou zkušeností přísedícího dojde jen zřídkakdy. Potřebná kvalita přísedících zdaleka vždy nemůže být, a také není, právě pro jejich neodbornost,14 na požadované úrovni nejen z hlediska znalosti právních předpisů, ale i projednávané věci, protože nemají povinnost se před jednáním soudu seznámit se spisovým materiálem a krátce před jednáním soudu disponují zpravidla jen informacemi, jež se podávají z obžaloby, případně návrhu podaného oprávněnou stranou. Přísedící jsou pak pro předsedu senátu i časovou brzdou, protože se jim musí věnovat, musí jim vysvětlit projednávanou problematiku, seznámit je s rozsahem a charakterem důkazů a dalších skutečností zajištěných v přípravném řízení, jakož i s obsahem hmotněprávních i procesních předpisů.
Přísedící navíc často nebývají příliš aktivní. Někdy to bývá způsobeno i tím, že dané problematice vlastně nerozumí, takže jejich případné dotazy namísto toho, aby směřovaly k objasnění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, tak podrývají vážnost senátu, který má přitom ve věci fundovaně rozhodnout. Snižují tím v podstatě úroveň právní kultury, přínos je v tomto ohledu takřka zanedbatelný a v některých případech i negativní. A přestože přísedící do jisté míry legitimizují soudní činnost a mají být zárukou spravedlivého rozhodnutí, nabízí se logicky otázka, jak spravedlivá a vyvážená mohou být rozhodnutí spoluutvářená přísedícími v právně složitých případech. Vždyť dva přísedící (např. řezník a truhlář, aniž bychom jakkoli snižovali tyto profese) mohou bez problémů v jakékoli trestní věci přehlasovat předsedu senátu.
V praxi se vyskytují problémy se zajištěním účasti přísedících, protože o výkon této funkce není ze strany občanů větší zájem. Jejich účast u soudních jednání je pak často pouze formální, řízení se z důvodů na straně přísedících neúměrně prodlužují, většina přísedících je důchodového věku, který s sebou nese určitá rizika v podobě zdravotního stavu. Odmítnutí opakovaného zvolení do funkce přísedícího, stejně jako objektivní důvody, které jim brání v účasti na jednání před soudem, přináší značné problémy s ohledem na dikci výše zmiňovaného ustanovení § 219 odst. 3 TrŘ. Není výjimkou, především ve skupinových trestních věcech s více obviněnými, případně rozsáhlých daňových a majetkových trestních věcech, že řízení před soudem je vedeno několik let. Poměrně často vyvstává riziko opakovaného dokazování a tím i nárůst délky trestního řízení. Proti takové situaci prakticky neexistuje procesní možnost jak tuto hrozbu oddálit, s výjimkou ustanovení § 197 TrŘ o náhradním přísedícím, které však ve svém důsledku může tento problém pouze zmírnit, nikoli eliminovat, neboť náhradní přísedící jsou ve stejném postavení, co do vzniku a zániku jejich mandátu, jako přísedící a funkci náhradníků zaujímají v trestních věcech ad hoc na základě rozhodnutí předsedy senátu před zahájením hlavního líčení. Nutno připomenout, že soudy jsou povinny dbát i na zásadu hospodárnosti a ekonomii trestního řízení, a proto musejí vždy pečlivě zvažovat, zda v konkrétní věci zasedá senát i s náhradními přísedícími.
Předseda senátu navíc musí při nařizování, případně odročování soudních jednání často akceptovat požadavky přísedících z hlediska časového v návaznosti na jejich pracovní povinnosti, mimopracovní aktivity, či jejich osobní a rodinné poměry (dovolené, lázeňské pobyty atd.), potažmo zdravotní stav (pracovní neschopnost apod.), které je v účasti na soudních jednáních časově limitují, což nepřispívá ke zrychlení řízení před soudem a jeho efektivitě.
V neposlední řadě je nutné také zvážit relativní nákladnost tohoto institutu15 především z pohledu přímých výdajů. U řady přísedících, především těch, kteří jsou v pokročilejším či spíše důchodovém věku, je predikce, že docházejí na jednání z finančních důvodů, byť jejich příjmy z této činnosti nejsou, jak je uvedeno výše, příliš vysoké.
Z těchto úhlů pohledu pak existence tohoto institutu a účast přísedících v řízení před soudem není přínosem a je přinejmenším diskutabilní, ne-li zbytečná.
Na druhou stranu nelze přehlížet ani pozitivní aspekty institutu přísedících. Ti totiž mohou představovat určitý korektiv justičních stereotypů, předsudků a rutiny. Jsou prvkem, který do jisté míry prolamuje uzavřenost justice z hlediska procesu vzniku svých rozhodnutí. Takové působení přísedících se může projevit například v tom, že zatímco soudci mají názor na projednávanou trestní věc nepochybně formován již na základě nastudovaného spisu, přísedící je se spisovým materiálem zpravidla seznámen poprvé v jednací síni, jeho obsah jim není znám, a nejsou tak zatíženi dosavadním zjištěným důkazním stavem. Svůj názor si tak vytvářejí v průběhu hlavního líčení, v čemž jistě spočívá specifický pohled přísedícího a možná i onen „prvek lidovosti“.
Ve funkci přísedících jako laického prvku při rozhodování nelze opomenout projev demokracie, v rámci nichž využívají zkušeností a znalostí z jejich občanského zaměstnání a je jim umožněna možnost podílet se na rozhodování orgánu veřejné moci ve věcech veřejného zájmu.
Dalším krokem k predikci budoucího uplatnění laického prvku je určení toho, co po přísedícím vlastně žádáme, respektive jaká je primárně jeho role a funkce v trestním řízení. Nejasnost v této otázce je totiž snad nejpalčivějším problémem současných přísedících. Poslední srozumitelná deklarace funkce přísedících se datuje, jak bylo konstatováno, k roku 1948, kdy se jednalo především o „spolehlivý nástroj“ nového režimu. Od té doby docházelo k pouhým restrikcím této koncepce a nikdo doposud jasně nestanovil cíl, ke kterému směřuje.
Typově z obecného hlediska bychom mohli vymezit dvě hlavní funkce laického prvku. První z nich je bezpochyby demokratizace soudního rozhodování. Pojem demokratizace zde přitom obsahuje hned několik rovin. Předně přísedící zastávají určitou kontrolní funkci ve vztahu k soudcům. Druhou rovinou je vlastní forma tvorby rozhodnutí, která představuje prvek vlády většiny, zatímco případná možnost disentu zde chrání menšinu. Konečně třetí rovinu představuje již sama účast lidu na soudním rozhodování. Nedílnou součástí této funkce je jistě i určitá legitimizace soudnictví.
Druhou zásadní funkcí pak je laicizace soudnictví, tedy jistá snaha o konfrontaci právního a „běžného“ pohledu na řešení věci, která v sobě zahrnuje především prvek zkušenosti pojednaný výše. Tato funkce je úzce spojena s demokratizací (dokonce bez sebe nemohou existovat). Laicizaci je pak dále imanentní funkce poradní.
Zásadní otázkou pro budoucnost laického prvku pak je, kterou z těchto funkcí chceme akcentovat, protože od toho se významně odvíjí způsoby jeho uplatnění.
Jako vedlejší funkci můžeme zmínit určitý vliv na právní vědomí veřejnosti nebo fakt, že přísedící jsou nositeli určitých životních hodnot, které je při rozhodování ovlivňují pravděpodobně více než soudce, který je naopak spíše vázán právním pohledem na věc.
Pro budoucnost laického prvku v českém soudnictví v trestním řízení se tak schematicky otevírají tři základní možná řešení, v návaznosti na výše uvedené, a to a) zachování institutu s úpravami, b) zrušení institutu přísedícího nebo c) zachování recentní úpravy.
Pokud bychom se rozhodli vydat cestou zachování laického prvku s určitými změnami, existují v podstatě dvě možné varianty, které se liší tím, která ze zmíněných funkcí bude vnímána jako důležitější, tedy zda to bude funkce demokratizační či laicizační. Větší tendence k demokratizaci justice spíše směřuje k porotním soudům, které mají v českých zemích určitou tradici. Je zřejmé, že demokratizační funkce je zde plněna lépe než u přísedících, což je dáno nejen množstvím porotců, nýbrž i možným různorodým složením celé poroty. Nezanedbatelný je také určitý vliv na právní vědomí společnosti, neboť do poroty se díky systému jejich ustavování dostane alespoň jednou za život velké procento obyvatel. Problematické je však povinné členství v porotě (které je však zároveň nezbytné), a to vzhledem k již zmiňovanému čl. 21 odst.4 LPS a svobodě veřejnou funkci nezastávat. Je také nutné vzít v úvahu případné náklady nejen na zřizování porotního soudnictví (zde lze počítat s nutnou administrativou při sestavování seznamů porotců nebo třeba přestavbu zařízení soudních síní), ale i náklady na jejich samotné provozování (izolace od veřejnosti v průběhu řízení, diety, hotové náklady apod.). Pro laicizaci je vhodné sestavování malých funkčních týmů (senátů), ve kterých soudcům napomáhají právní laici jako přísedící, avšak s hlasem poradním.
I v případě zrušení institutu laického prvku lze najít dva možné způsoby provedení. Ještě předtím je potřeba zdůraznit, že zapojení laického prvku do rozhodování soudů v trestním řízení formou přísedících nevyžaduje ani neupravuje žádná mezinárodní úmluva, kterou by Česká republika byla vázána, a tudíž by neměly vyvstat výraznější obtíže při legislativních snahách směřujících ke zrušení tohoto institutu. Na tomto závěru by neměla nic také změnit ani skutečnost, že zapojování laiků do soudního rozhodování, zejména ve věcech trestních, formou přísedících nebo porot je v Evropě standardem.16 V prvé řadě je možné podporovat trend posilování působnosti samosoudce (soudce) a laický prvek odstranit bez náhrady. To by jistě vedlo k větší pružnosti a snížení nákladů soudního rozhodování v řízení před soudy. Zrušení institutu přísedícího by po věcné stránce ve svém důsledku odpovídalo principu rozhodování sporů v kontinentálním právním systému, kdy v rámci soudního řízení a v otázkách viny a trestu rozhodují soudci z povolání. Z pohledu celospolečenského, nahlíženo v širším pohledu, nikoli pouze pohledem právním, je neúnosné, aby se soudy staly uzavřenou soustavou bez jakéhokoliv podílu veřejnosti na jejich rozhodovací činnosti. Kontrola rozhodovací činnosti soudů je dána nejen zásadou veřejnosti, která je jednou ze základních zásad trestního řízení, ale i výkonem státní správy soudu předsedou příslušného soudu (§ 123 a násl. SSZ), případně podáním stížnosti na postup soudu (§ 164 a násl. SSZ). Občané tak mají možnost poznat praktické fungování soudnictví, byť nikoli tzv. „zevnitř“, ale pouze „zvenku“, a potřebná forma veřejné kontroly je zajištěna, a občané tak nejsou odkázáni při svém pohledu na činnost justice například pouze na informace poskytované sdělovacími prostředky. Zapojení laického prvku do rozhodování soudů pak může být ospravedlňováno přáním o důslednější zapojení společnosti na prosazování spravedlnosti. Jako mnohem efektivnější se jeví vynaložení ušetřených finančních prostředků k navýšení počtu asistentů soudců, kteří by soudcům pomáhali při studiu a zpracovávání obsáhlé spisové materie, vyhledáváním potřebné judikatury, zpracování konceptů rozhodnutí pro předsedu senátu a podobně. Druhou možností pak je nahrazení přísedících soudci, náklady na takové řešení by byly zcela jistě značné.
Jako nejméně příznivá varianta se jeví zachování současného stavu. Tento systém totiž neumožňuje uspokojivě využívat klady laického prvku a naopak v sobě kumuluje takřka všechny jeho zápory. Je tudíž zapotřebí hluboká koncepční debata, která jasně vymezí jeho směřování. Pro účely České republiky není vyloučen značný důraz na laicizační funkci. To by však v našich podmínkách vyžadovalo dobře finančně motivované přísedící, kteří by zároveň byli experty v projednávané oblasti. Příkladmo by se mohlo jednat o ekonomy pro trestní kauzy s obchodněprávním prvkem zejména u hospodářské trestné činnosti nebo psychology a sociální pracovníky u trestných činů, kde objektem je zájem státu na ochranu rodiny, života a zdraví. Vytvořením takových funkčních senátů by se totiž docílilo kvalitnějšího vhledu do skutkové stránky věci nehledě na oblast působení (to by však samozřejmě nijak nezměnilo úlohu soudních znalců).
* Autor je předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, vysokoškolský pedagog [externí spolupracovník katedry trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, odborný asistent na katedře právních oborů, řízení a ekonomiky Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích].
** Student Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
1 Výjimkou byla v tomto směru snaha legislativního odboru Ministerstva spravedlnosti v letech 2007–2009 vztahující se k analýze institutu přísedícího u soudu vedená pod č. j. 276/07-LO, která však zůstala bez výsledku z pohledu stanovení koncepčního řešení v dalším období.
2 O jiném přístupu veřejnosti nám také napoví třeba i to, že jen těžko budeme hledat americký film, který se třeba jen trochu dotýká právní oblasti, v němž by porota nehrála významnou roli. U nás snad jediným filmovým počinem, který nějakým způsobem nechává nahlédnout do zákulisí soudního rozhodování (a tedy i přísedících), je film Obžalovaný režisérů Jána Kadára a Elmara Klose z roku 1964. Tento snímek (ač víceméně popisný) je však zákonitě do jisté míry poplatný době svého vzniku.
3 Shodný názor zaujal i Veřejný ochránce práv ve svém vyjádření ze dne 3.10. 2008, pod č. j. PDCJ: 2775/2008, když konstatoval, že tento zákon zakotvil v soudnictví lidový (laický) prvek ve snaze ovlivnit rozhodování soudů tak, aby to bylo v zájmu nově nastupujícího komunistického režimu. Tím byly navíc přetrhány vazby na předválečný porotní systém, který vycházel z tradičních principů, že laičtí zástupci (porotci) rozhodují o vině, zatímco soudce rozhoduje o trestu a o průběhu soudního řízení.
4 Doležal, F. Soudce z lidu a třídní uvědomění. Soudce z lidu, 1950, č. 2–3, s. 40.
5 Takový pojem se však objevil i v již zmiňovaném zákoně č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech, zákoně č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů, a zákoně č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců.
6 Tuto zásadu však obecně pro všechny členy senátu (složeného ze soudce a přísedících nebo pouze soudců) stále zakotvuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 36 odst. 1 věta druhá.
7 Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 774.
8 Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 776, dále v podrobnostech srov. Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád České republiky. Svazek I. Ústava České republiky. Praha : Linde, 1998; Schelleová, I. , Schelle, K. a kol. Soudnictví (historie, současnost, perspektivy). Praha : Eurolex Bohemia, 2004.
9 Tato otázka se stala opakovaně předmětem rozhodovací činnosti Ústavního soudu, srov. např. nález ze dne 2. 3. 2010, publikovaný pod č.104/2010 Sb., dále nálezy pod sp. zn. Pl. ÚS 13/99, Pl. ÚS 18/99, Pl. ÚS 16/2000, Pl. ÚS 11/2002, Pl. ÚS 34/2004, Pl. ÚS 43/2004 a Pl. ÚS 9/2005.
10 Prouza, D., Smejkal, P. Několik poznámek k personálnímu obsazení soudu v trestních věcech podle § 17 trestního řádu. Trestněprávní revue, 2007, č. 9, s. 262.
11 Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 775, k německé právní úpravě srov. Eser, A. Laičtí přísedící v německém trestním řízení. Právní rozhledy, 1995, č. 4, s.136; Cibulka, K., Ptáček, M. Organizace trestního soudnictví ve Spolkové republice Německo. Trestněprávní revue, 2007, č. 8, s. 215.
12 Gřivna, T. Imunity podle vnitrostátního práva z pohledu trestního práva. Trestněprávní revue, 2006, č. 3, s. 65.
13 Názor, že se jedná o zvláštní úpravu náhrady škody pouze ve vztahu k soudcům, zastávají i autoři komentáře k zákonu o soudech a soudcích, konkrétně Kocourek, J., Záruba, J. Zákon o soudech a soudcích. Zákon o státním zastupitelství. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 277.
14 V minimálních případech se totiž přísedící rekrutují z řad absolventů právnických fakult či vysokých škol.
15 Finanční náklady se dlouhodobě pohybují ročně v částce kolem 17 milionů korun, jak vyplývá ze zprávy ekonomického odboru Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 11. 2008, č. j. 337/2007-EO-SP/8.
16 Naproti tomu soudní systémy v Albánii, Andoře, Arménii, Kypru, Gruzii, Islandu, Litvě, Moldávii, Nizozemí, San Marinu a Turecku zapojení laického prvku formou přísedících nebo porot v trestním řízení do rozhodování soudu nevyužívají.
