Článek vyšel v Trestněprávní revue, 2009, č. 12, s. 372–375.

Mgr. Jan Rozum, PhDr. Miroslav Scheinost, PhDr. Jan Tomášek, Ph.D., PhDr. Marina Luptáková, Mgr. Petr Kotulan^*

I. Úvod

Jedním z prvků, které charakterizují soudobou trestní justici ve většině vyspělých zemí, je rostoucí popularita opatření, majících svůj základ v myšlenkách a principech restorativní justice. Její zastánci tvrdí, že se jedná o přístup, který v daleko větší míře než přístup klasický („retributivní“) reaguje na skutečné potřeby obětí, pachatelů i komunity, v níž k trestné činnosti dochází. Největší uplatnění v justiční praxi nachází mediace mezi pachatelem a obětí. Odhaduje se, že v současnosti již po celém světě existuje více než 1400 programů, v jejichž rámci je jako řešení trestného činu nabízena.¹ Dovršuje se tím proces, který začal prvními pokusy o zprostředkování mediace v sedmdesátých letech v USA a Kanadě a který se v osmdesátých letech rychle přenesl i na starý kontinent. Potřebné iniciativy v oblasti legislativy, umožňující zavádění mediačních praktik, se přitom po společensko-politických změnách na počátku devadesátých let nevyhnuly ani státům Evropy střední a východní.² V České republice je rozvoj mediace pevně spjat se vznikem Probační a mediační služby v roce 2000. Již předtím se podařilo uskutečnit několik souvisejících projektů, a to zejména díky činnosti Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici.³
Jak ve své práci podotýká M. Umbreit,⁴ za značnou oblibou mediace můžeme hledat především fakt, že se jedná o jeden z nejkreativnějších způsobů, jak pachatele přimět k osobní odpovědnosti za spáchaný skutek a zároveň mu poskytnout příležitost, aby své chování napravil. Zdůrazněn je lidský rozměr zločinu a jeho dopad na život poškozeného. V centru pozornosti proto není formální potrestání pachatele, nýbrž potřeby a zájmy oběti. Oproti klasickým postupům umožňuje mediace poškozenému, aby se projednávání případu sám aktivně účastnil a vyjádřil se k jeho řešení, což může významně přispět k celkovému „ozdravnému procesu“, jímž po své zkušenosti se zločinem prochází.⁵ Mediace samotná představuje oboustranně dobrovolné setkání oběti a pachatele, a to v bezpečném prostředí a za účasti školeného mediátora. Oběma stranám je nabídnuto, aby vyjádřily své pocity, očekávání a potřeby, které jim v souvislosti s trestnou činností vznikly. Cílem je domluvit se na přijatelném způsobu řešení, například formou náhrady škody. V České republice odpovídá uplatňování mediace principům, které doporučují významné mezinárodní instituce, včetně Rady Evropy.⁶ Právní definice mediace je uvedena v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, kdy se jí rozumí mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu vykonávaná v souvislosti s trestním řízením. Dostupné statistické údaje Probační a mediační služby, které jsou k mediaci shromažďovány od roku 2005, hovoří o tom, že v letech 2005 až 2007 mediaci podstoupilo celkem 1878 obviněných. Nejvíce případů bylo zaznamenáno v roce 2005 (950), v následujících letech došlo ke zhruba polovičnímu poklesu (blíže viz Tabulka 1).

Tabulka 1: Mediace v letech 2005–2007 (absolutní četnost /relativní četnost)

2005 2006 2007
Muži 803 / 84,5 413 / 84,5 392 / 89,3
Ženy 147 / 15,5 76 / 15,5 47 / 10,7
CELKEM 950 / 100 489 / 100 439 / 100

II. Mediace a veřejné mínění

Předpokladem toho, aby se mediace trvale a naplno prosadila jako jedna z možností, jak trestné činy řešit, je její dostatečná společenská akceptace a podpora. Měli bychom se proto zajímat, nakolik jsou zásady restorativní justice blízké samotným občanům. Jednu z cest, jak se takových poznatků dobrat, představují výzkumy veřejného mínění. Kriminalita a její kontrola jsou jejich relativně častým tématem, neboť se jedná o jednu z obecně nejsledovanějších oblastí společenského života. Výsledky většiny studií hovoří jasnou řečí – mezi občany převládá spíše punitivní naladění, přičemž řada z nich považuje existující tresty za příliš nízké a přístup orgánů činných v trestním řízení k pachatelům za nepřiměřeně shovívavý.⁷ Za takových okolností bude asi jen málokdo očekávat, že lidé budou opatřením typu mediace nakloněni. Je-li zde požadavek tvrdě a nekompromisně trestat jakýkoli prohřešek proti zákonům, většina alternativ ke klasickému trestnímu řízení se musí nutně jevit jako zcela nepřiměřený ústupek pachatelům. Pokud se ovšem seznámíme s kriminologickými šetřeními, která se uvedenou problematikou zabývala podrobně, dojdeme k podstatně odlišným zjištěním.
O jedné věci není sporu – aby občané mohli svůj postoj k mediaci či jiným alternativním opatřením vyjádřit, musejí být informováni, že takové možnosti existují. To bohužel ve výzkumech veřejného mínění nebývá pravidlem.⁸ Mnohá, tradičně pojatá šetření nenabízejí respondentům jiné varianty než klasickou reakci na zločin – tedy trest odnětí svobody. Zpravidla se v nich zjišťuje pouze názor, zda je výše tohoto trestu, jak ji stanovuje zákon, dostatečná. Studie, které zahrnují i přístupy alternativní, přitom ukazují, že některé z nich se občanům jeví jako vhodná cesta řešení kriminálních skutků. Příkladem může být Mezinárodní výzkum obětí trestné činnosti (IVCS), opakovaně uskutečněný i v České republice. Dotázané osoby se v něm vyjadřovaly k postihu pachatele, který se dopustil trestného činu vloupání. Výsledky z roku 2000 hovoří o tom, že vězením by jej potrestalo pouze 26 % reprezentativního vzorku občanů Prahy, zatímco 57 % by upřednostnilo obecně prospěšné práce, 8 % trest podmíněný a 6 % peněžitý trest.⁹
I přesto, že principy restorativní justice postupně pronikly do justičních systémů většiny vyspělých zemí světa, nelze předpokládat, že je s nimi veřejnost dostatečně seznámena. Potvrzují to některá zahraniční šetření, podle nichž o existujících mediačních či jiných programech ví pouze malá část obyvatel.¹⁰ Jedinou možnost, jak zjistit názory či postoje na jejich uplatňování, proto představují výzkumy, v nichž jsou respondentům alespoň základní myšlenky daných opatření osvětleny. Touto cestou se vydal například M. Umbreit,¹¹ který reprezentativnímu vzorku obyvatel Minnesoty položil následující otázku: „V Minnesotě existuje několik programů, které umožňují, aby se oběť trestného činu setkala s pachatelem, a to za účasti školeného mediátora. Má možnost pachateli sdělit, jak ji trestný čin zasáhl, a následně se spolu mohou domluvit, jak by bylo možné způsobené škody napravit. Představte si, že jste se stal obětí majetkového trestného činu, spáchaného mladistvým pachatelem. Jak pravděpodobné podle vás je, že byste s účastí v takovém programu souhlasil?“ Ukázalo se, že vlastní účast v mediaci vyloučilo pouze 18 % respondentů, zatímco 51 % ji považovalo za velmi a 31 % za vcelku pravděpodobnou.
Podobné šetření bylo provedeno v roce 1998 v Severním Irsku.¹² Respondenti se měli vyjádřit k hypotetické možnosti, zda by byli ochotni se účastnit setkání s mladistvým pachatelem, který je okradl. Cílem by měla být dohoda, jak případ řešit. Opět se ukázalo, že většina dotázaných by s účastí souhlasila (v tomto případě se jednalo o 75 %). Znaky, jako je pohlaví, víra či socioekonomický status, nehrály v odpovědích roli. Pouze se ukázalo, že menší ochotu setkání s pachatelem podstoupit projevovali nejstarší a nejmladší respondenti (tedy ve věku nad 65 let a do 24 let). Nedávný výzkum veřejného mínění ve Skotsku¹³ nepožadoval po respondentech vyjádření k vlastní případné účasti na mediaci, ale posouzení její vhodnosti u devatenáctiletého pachatele, jehož případ byl v dotazníku podrobně popsán (jednalo se o loupežné přepadení, při němž byla oběti násilím odcizena peněženka – pachatel byl navíc za podobné provinění již dříve opakovaně stíhán). Souhlasné a nesouhlasné odpovědi byly téměř v rovnováze. Mediaci považovalo v daném případě za vhodnou 39 % dotázaných, nedoporučilo ji naopak 43 %.
Těmito a dalšími studiemi se inspirovalo šetření, které na sklonku roku 2008 uskutečnil na reprezentativním vzorku 1 014 občanů České republiky Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Nejpodstatnější poznatky, které jsou v uvedených souvislostech prvními svého druhu u nás, shrnují následující řádky.

III. Povědomí o Probační a mediační službě

Výkonem mediace v trestních věcech je v České republice pověřena Probační a mediační služba ČR (dále v textu PMS). Ačkoli svůj vznik datuje již do roku 2000 (zřízena byla zákonem č. 257/2000 Sb.), výsledky šetření naznačují, že obecné povědomí o ní je dosud spíše slabé. Více než dvě třetiny respondentů (72 %) přiznaly, že o její existenci nemají tušení. Dostatečné informace naopak mělo pouze 8 % dotázaných, zbývající část naznačila určitou, avšak spíše mlhavou znalost. Stojí ovšem za zmínku, že podobných výsledků se dobrala také srovnatelná šetření v zahraničí, a to i v zemích, kde mají probační služby o poznání bohatší tradici (například ve Velké Británii).¹⁴
Respondenti, kteří o PMS alespoň slyšeli, se o ní většinou dozvěděli ze sdělovacích prostředků (platilo o 66 % z této skupiny); třetina pak díky svým známým nebo příbuzným. Osobní zkušenost uvedla pouze 2 %. Povědomí o PMS znatelně rostlo se vzděláním oslovených osob, naopak faktory jako věk, pohlaví, velikost místa bydliště či socioekonomické postavení hrály spíše zanedbatelnou roli. Větší význam neměl ani fakt, zda se respondent v uplynulých třech letech stal sám obětí trestné činnosti. Mezi oběťmi sice bylo „informovaných“ více (31 % oproti 26 %), nicméně daný rozdíl nebyl statisticky signifikantní.

IV. Názory na mediaci a její uplatňování

Jak bylo zmíněno výše, názory či postoje občanů k alternativním opatřením typu mediace můžeme zjišťovat pouze tehdy, mají-li o nich alespoň určitou základní představu. V citovaném výzkumu byly proto principy mediace respondentům nejprve stručně představeny,¹⁵ a teprve poté byli vyzváni, aby se vyjádřili k možnostem jejího uplatňování. Ukázalo se, že mediace se většině z nich jeví jako vhodný způsob, jak trestnou činnost řešit – proti jejímu využívání bylo pouze 25 %, naopak více než dvě třetiny (69 %) by její uplatňování podpořilo. Zbývající část dotázaných (6 %) k této otázce nedokázala zaujmout stanovisko. Uvedená zjištění napovídají, že základní principy mediace nacházejí u většiny veřejnosti kladnou odezvu.
Zjišťovány byly rovněž názory, jaký praktický dopad by využívání mediace přineslo. Vyšlo najevo, že velká část občanů uvažuje velmi pragmaticky – 78 % respondentů věřilo, že mediace by mohla ulevit zatíženosti soudů, které by se díky ní mohly věnovat závažnějším věcem. Obdobně 70 % vyjádřilo přesvědčení, že mediace může zrychlit řešení konkrétního případu. O dalších výhodách již mezi oslovenými panoval menší optimismus – 56 % sice věřilo, že mediace může mít určitý výchovný efekt na pachatele, ale již pouze 40 % ji považovalo za zvýšení šance, že se oběť dočká náhrady, a 39,5 % za účinnou cestu k tomu, aby se oběť cítila lépe. Celkem 62 % respondentů navíc vyslovilo obavy, aby se pachatelé mediace neúčastnili pouze z vypočítavosti. I přes tyto výhrady se zdá, že veřejnost v pozitivní účinek mediace věří – 67 % respondentů vyjádřilo obecné přesvědčení, že mediace přináší společnosti prospěch, opačný názor sdílela pouze čtvrtina dotázaných. Stojí za poznámku, že pozitivní názory na účinky mediace uváděli spíše mladší respondenti (ve věku 20–49 let) a respondenti se středním a vyšším vzděláním, stejně jako obyvatelé menších sídel.
Jednou ze zásad, která bývá s mediací spojována, je důraz na výběr vhodných případů, v nichž má být použita. Dalo se očekávat, že také respondenti posuzují kriminální skutky, respektive jejich jednotlivé druhy diferencovaně, a názory na uplatnění mediace se proto budou podle těchto kritérií lišit. Potvrzuje to Tabulka 2, prezentující názory na využívání mediace u devíti různě závažných typů trestné činnosti. Podle očekávání platilo, že se stoupající závažností skutků slábne přesvědčení o tom, že mediace je vhodným způsobem, jak příslušný trestný čin řešit. Zatímco u skutků typu pomluvy, výtržnosti, drobných majetkových deliktů nebo vandalismu by ji využily více než dvě třetiny dotázaných, u závažných násilných trestných činů již pouze necelá desetina.

Tabulka 2: Názory na využívání mediace podle typu trestné činnosti (respondenti v %)

Typ trestné činnosti Mediace Mediace Neví vhodná není vhodná
Pomluva 85,4 11,3 3,3
Výtržnost 73,3 23,2 3,5
Drobné majetkové trestné činy 72,6 23,4 4,0
Vandalismus 67,7 28,6 3,7
Trestné činy v dopravě 64,2 30,1 5,7
Domácí násilí 32,5 60,2 7,3
Násilné trestné činy bez závažné újmy 27,1 67,0 5,9
Závažnější majetkové trestné činy 14,8 81,4 3,8
Závažnější násilné trestné činy 8,3 88,6 3,1
(N = 1.014)

Obdobně jako od druhu trestné činnosti se mohou názory na vhodnost mediace odvíjet také od typu pachatele, který by ji měl podstoupit. Jak je patrné z Tabulky 3, česká veřejnost spatřuje největší prostor pro uplatňování mediace u dosud netrestaných pachatelů, pachatelů nedbalostních trestných činů a také u pachatelů z řad mladistvých. Záporné postoje naproti tomu dominují u pachatelů, kteří se trestné činnosti dopouštějí pod vlivem návykových látek, a ještě výrazněji u recidivistů. Zajímavým se jeví mírně většinové stanovisko (55,8 %), které principiálně připouští využití mediace u jakéhokoli pachatel, pokud s tím bude oběť souhlasit.

Tabulka 3: Názory na využívání mediace podle typu pachatele (respondenti v %)

Typ pachatele Mediace Mediace Neví vhodná není vhodná
Dosud netrestaní pachatelé 77,9 16,8 5,3
Pachatelé nedbalostních trestných činů 76,2 18,4 5,4
Mladiství ve věku 15–18 let 71,5 22,0 6,5
Kterýkoli pachatel se souhlasem oběti 55,8 36,3 7,9
Ženy 53,2 35,4 11,4
Pachatelé starší 50 let 46,8 42,5 10,7
Pachatelé pod vlivem alkoholu 38,2 54,8 7,0
Pachatelé pod vlivem drog 22,9 71,2 5,9
Recidivisté 11,3 84,2 4,5
(N = 1.014)

Názory na vhodnost mediace se do určité míry lišily podle věku a vzdělání respondenta. Největší podíl pozitivních odpovědí na začlenění různých typů pachatelů do mediace bylo možno zaznamenat u vysokoškoláků. Z hlediska věku si nebylo možné nevšimnout postoje starších respondentů (50-59 let), kteří byli ve srovnání s jinými věkovými kategoriemi signifikantně méně nakloněni mediaci v případech mladistvých pachatelů (uplatnilo by ji pouze 65 % z nich). Podle pohlaví se odpovědi nelišily, a to ani v názoru, do jaké míry by mezi vhodné typy pachatelů měly být zařazeny ženy.
Respondenti se měli zamyslet také nad otázkou, zda mediace ve svém důsledku přináší více výhod pro oběť nebo pro pachatele. Nejčastěji zazněl názor, že mediace je stejně výhodná pro obě strany (38 %). Necelá třetina dotázaných (30 %) v ní spatřovala více výhod pro pachatele, naopak 14 % respondentů více výhod pro oběť. Zbývající část výzkumného vzorku se k této problematice buď nevyjádřila (6 %) nebo zaujala kritické stanovisko, že mediace v principu žádné výhody nepřináší (12 %).

V. Osobní postoj k mediaci

Poněkud jinou rovinu uvažování o mediaci navozují otázky, které již směřují k vlastní účasti respondenta na mediačním setkání, pokud by se on sám stal obětí trestné činnosti. V prezentovaném výzkumu byla dotazovaným osobám popsána následující modelová situace: „Představte si, že jste se stal obětí krádeže věcí z auta. Jako pachatel byl policií usvědčen dvacetiletý mladík, který se již stejného činu dopustil dříve. Byl byste ochoten se s ním za účasti zkušeného zprostředkovatele setkat, přijmout jeho omluvu a společně se domluvit na způsobu náhrady škody, kterou vám učinil?“ Jak je patrné z Grafu 1, kladné odpovědi byly v mírné převaze (53 % respondentů by mediaci „rozhodně“ či „spíše“ podstoupilo), přičemž striktně mediaci vyloučila jen necelá pětina (17 %). Potenciál těch, kteří by byli ochotni se mediace zúčastnit, je tak v naší společnosti relativně vysoký, byť o něco menší, než je tomu dle výše citovaných studií v jiných zemích.

Graf 1: Ochota podstoupit mediaci v popsané kauze (respondenti v %)
(N= 1.014)

U ochoty přistoupit na mediaci nehrály významnější roli žádné ze sledovaných demografických znaků. Určitou výjimku i tentokrát představovali lidé s vysokoškolským vzděláním, kteří ve srovnání s ostatními skupinami respondentů projevili o něco větší odhodlání se mediace v popsaném případě účastnit („rozhodně proti“ by bylo jen 11 % z nich). Podstatnou se nicméně jevila spíše otázka, zda ochotu mediaci podstoupit (byť pouze hypoteticky) ovlivnily vlastní zkušenosti respondentů s trestnou činností. Výsledky naznačují, že podobné zážitky významnější roli nehrají. Mezi osobami, které se v posledních třech letech staly obětí zločinu, bylo 52 % těch, kdo by se mediace „rozhodně“ či „spíše“ zúčastnil, což je zcela totožný počet jako u respondentů, kteří osobní zkušenost s trestnou činností neuvedli.
Větší rozdíly byly zaznamenány, pokud se vzaly v úvahu celkové postoje respondentů k tomuto opatření, vyjádřené v předcházejících otázkách. Jen 17 % dotázaných, kteří v mediaci obecně nevidí přínos, by se jí ve vlastním případě účastnilo. Vyplývá z toho, že postoj ke zmíněnému opatření je u řady osob konzistentní a neliší se v širší, ani osobnější rovině. Dlužno ovšem dodat, že rovněž mezi respondenty, kteří v mediaci přínos vidí, se našla skupina těch, kteří by sami na mediaci nepřistoupili (konkrétně 24 %).

VI. Jak měřit efektivitu justice

Stoupenci restorativní justice akcentují v diskusích o trestech či účelu trestání hledisko nápravy škod, které zločin působí jeho přímým účastníkům. Prioritou by podle nich nemělo být potrestání pachatele, ale spíše snaha jej přimět, aby dal do pořádku to, co svým skutkem „pokazil“. V citovaném výzkumu se respondenti vyjadřovali k podobnému problému, když měli posoudit, zda je při řešení trestných činů v zásadě důležitější náhrada škody pro oběť nebo trest pro pachatele. Vyšlo najevo, že převážná většina z nich vidí obě hlediska jako rovnocenná – vyslovilo se tak 74 % dotázaných. Náhradu škody pro oběť považovalo za důležitější 11 % respondentů, potrestání pachatele pak 14 % (zbývající 1 % se nedokázalo rozhodnout). Česká veřejnost se tedy rozhodně nejeví jako výhradně punitivně naladěná – ač je požadavek na potrestání pachatele silný, u většiny občanů je vyvažován ohledem na zájmy oběti.
Takové závěry navozují i výsledky, získané z odpovědí na jinou otázku. V ní se respondenti zamýšleli, zda by se měla výkonnost soudnictví měřit spíše podle počtu stíhaných a odsouzených osob nebo podle počtu odškodněných a uspokojených poškozených. Opět se nejčastěji objevilo mínění, že obě kritéria jsou stejně důležitá (uvedlo 60 %). Ve prospěch obětí a jejich zájmů či potřeb se v tomto případě vyjádřilo již 23 %, desetina respondentů by naproti tomu efektivitu justice poměřovala především počtem stíhaných a odsouzených (signifikantně více bylo takových osob mezi respondenty s nejnižším socioekonomickým postavením). Ve srovnání s výše popsanou otázkou narostl počet osob, které daný problém nedokázaly posoudit (7 %).

VII. Závěry

Jak bylo naznačeno v úvodu tohoto článku, mnohé výzkumy veřejného mínění vykreslují společnost jako silně punitivně naladěnou, pro níž se obraz efektivní justice automaticky slučuje s vysokými tresty pro pachatele. Výzkum, který uskutečnil Institut pro kriminologii a sociální prevenci a o němž hovořily předchozí řádky,¹⁶ naznačuje, že postoje a názory občanů ke kriminalitě a její kontrole jsou ve skutečnosti mnohem komplexnější a zahrnují i další podstatná hlediska, včetně zájmů a potřeb obětí, stejně jako výchovného působení na pachatele. Principy mediace, která takto rozšířený pohled na zločin a jeho řešení nabízí, proto u většiny veřejnosti nacházejí kladnou odezvu, byť reálná informovanost o tomto opatření je zatím spíše mizivá. Ačkoli nelze výsledky výzkumu přeceňovat, rozhodně potvrzují názory, že restorativní justice není uměle vytvořená teorie, ale spíše jakýsi návrat k tradičnímu způsobu vnímání zločinu z pohledu „dobrého selského rozumu“.¹⁷ Převážná většina občanů cítí, že mediace se může stát účinným nástrojem řešení kriminálních skutků, pokud je dodržováno hledisko jejího uplatňování ve vhodných případech a u vhodných pachatelů. Řada z nich navíc nevylučuje, že by byli ochotni mediační setkání podstoupit v případě vlastní viktimizace.
Pro další rozvoj mediace v našich podmínkách však není podstatný pouze názor či postoje veřejnosti. Velmi důležité je shromažďovat a vyhodnocovat praktické zkušenosti s mediací. Jakkoli jsou teoretické předpoklady restorativní justice slibné a zdají se z hlediska potřeb osob, jichž se dotkl zločin, jako vyhovující, na skutečnou sílu můžeme usuzovat jedině z empirických důkazů. Bez nich půjde vždy pouze o jakýsi abstraktní filozofický směr v trestní politice.¹⁸ Je proto nutné, aby postupný rozvoj mediace provázel i dostatečný rozvoj kriminologických výzkumů, které se zaměří na její evaluaci. Institut pro kriminologii a sociální prevenci v současné době provádí v úzké spolupráci s Probační a mediační službou další šetření, která by na uvedené otázky měla poskytnou alespoň částečnou odpověď. Kromě jiného se jedná o dotazníkové šetření mezi oběťmi a pachateli, kteří mediaci podstoupili, a o analýzu soudních spisů v případech, kde mediace proběhla. Sledován je také vliv mediace na další kriminální kariéru u vybraného vzorku pachatelů. Výsledky by měly být k dispozici v příštím roce.

^* Autoři působí v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci.
¹ Srov. Umbreit, M. S., Vos, B., Coates, R. B., Armour, M. P. Victims of severe violence in mediated dialogue with offender: the impact of the first multi-site study in the U.S. International Review of Victimology, vol. 13, 1/2006, s. 27–48.
² Fellegi, B. Meeting the challenges of introducing victim – offender mediation in Central and Eastern Europe. Leuven : European Forum for Victim – Offender Mediation and Restorative Justice, 2005.
³ Více k tomu viz např. Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005.
⁴ Umbreit, M. S. Victim meets offender. The Impact of Restorative Justice and Mediation. New York : Willow Tree Press, 1994.
⁵ Více viz např. Zernova, M. Restorative Justice. Ideals and Realities. Aldershot : Ashgate, 2007.
⁶ Srov. doporučení rady Evropy č. R (99) 19.
⁷ K tomu více viz např.: Roberts, J., Hough, M. Understanding public attitudes to criminal justice. Maidenhead : Open University Press, 2005. U nás podobně Večerka a kol. Občané o kriminalitě a prevenci. Praha : IKSP, 2007. Další zdroje též výzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění k problematice kriminality a důvěry ve státní instituce – viz internetové stránky www.cvvm.cas.cz.
⁸ Srov. Roberts, J., Hough, M., op. cit. sub 7.
⁹ Martinková, M. Mezinárodní výzkum obětí trestné činnosti v Praze v roce 2000. Praha : IKSP, 2002.
¹⁰ Srov např. Doble, J., Klein, J. Attitudes towards crime and punishment in Vermont: public opinion about an experiment with restorative justice. New York : Doble Research Asscociates, 2000.
¹¹ Umbreit, M. Victim meets offender: the impact of restorative justice and mediation. New York : Criminal Justice Press, 1994.
¹² Zpráva z výzkumu je dostupná na www.nio.gov.uk/attitudes_to_crime_crime_reduction_and_community_safety_in_ni.pdf.
¹³ Zpráva z výzkumu je dostupná na www.scottish.parliament.uk/business/committees/historic/justice1/reports-02/j1r02-pats-02.htm#1.
¹⁴ Srov. Roberts, J., Hough, M., op. cit. sub 7.
¹⁵ Mediace byla popsána jako: „Způsob řešení trestné činnosti, který v první fázi neprobíhá před soudem. Je založena na dobrovolném vzájemném setkání pachatele a oběti za účasti třetí osoby – kvalifikovaného zprostředkovatele. Oběť může pachateli sdělit, co ji svým činem způsobil a pachatel má příležitost se za svůj čin omluvit. Současně se obě strany mohou domluvit na rychlém a přijatelném způsobu náhrady škody. Výsledek mediace pak slouží jako podklad pro konečné rozhodnutí státního zastupitelství či soudu v daném případu.“
¹⁶ Kompletní zpráva z první části výzkumu vyjde během podzimu 2009 a bude zveřejněna i na internetových stránkách Institutu (www.kriminologie.cz).
¹⁷ Srov. Zehr, H. Úvod do restorativní justice. Praha : SPJ, 2003.
¹⁸ Srov. Umbreit, M., op. cit. sub 4.