Tvrdím, že za určitých okolností nesmí účastník civilního sporu využít pravdivý argument (skutkovou obranu), který by mu ve věci přinesl úspěch. Je tomu tak tehdy, když svým protiprávním jednáním sám takovou skutkovou okolnost způsobil. Nezáleží na tom, zda takové jeho jednání bylo pouze jednou z více příčin, které vedly ke vzniku pro účastníka nespravedlivě pří znivé okolnosti. Jestliže účastník takový skutkový argument přesto před soudem použije, neměl by k němu soudce přihlédnout. Tuto tezi se pokusím obhájit za pomoci konkrétního příkladu.

Dlužník – neúspěšný podnikatel – zemřel. Jediný hodnotný majetek, který před svou smrtí vlastnil, byl rodinný dům a asi 30 000 Kč na účtu. Aby se zůstavitel vyhnul exekuci, převedl dům přibližně rok před svou smrtí na svého syna. Po zůstavitelově smrti dědický soud konstatoval, že do dědictví spadá pouze 30 000 Kč na účtu zůstavitele, protože dům do dědictví nepatří. Zůstavitelův syn dědictví odmítl.¹ Protože byl jediným zákonným dědicem, přešlo dědictví na stát.² Ještě před smrtí zůstavitele podal věřitel žalobu, v níž se přímo vůči zůstaviteli domáhal zaplacení 1 mil. Kč. Ve věci samé však soud rozhodl až po zůstavitelově smrti. Přestože shledal věřitelovu pohledávku za oprávněnou, přiznal věřiteli vůči právnímu nástupci dlužníka (státu) jen 30 000 Kč. Svůj verdikt soudce odůvodnil tím, že stát za zůstavitelovy dluhy odpovídá jen do výše ceny nabytého dědictví.³ Ještě předtím, než o odvolání rozhodl krajský soud, podal věřitel vůči synovi zůstavitele žalobu, kterou se domáhal určení, že převod rodinného domu je vůči němu neúčinný.⁴ Tvrdil v ní, že nebýt převodu nemovitosti těsně před smrtí zůstavitele, vysoudil by vůči státu celou svoji pohledávku. Do dědictví by totiž navíc náležel i rodinný dům v ceně několika mil. Kč. Krajský soud však jeho odvolání a žádost o přerušení řízení do doby rozhodnutí o odporovatelnosti zamítl s tím, že i kdyby věřitel úkonu zůstavitele s úspěchem odporoval, rodinný dům by se stejně součástí dědictví nestal. Věřitel vzápětí prohrál i spor o odporovatelnost. Soudce v odůvodnění sdělil, že věřitel nedisponuje žádnou vymahatelnou pohledávkou, jejíž výkon byl převodem nemovitosti ze strany zůstavitele na jeho syna ohrožen. Jeho pravomocnou pohledávku znějící na 30 000 Kč již stát jako právní nástupce zůstavitele zaplatil a se zbytkem svého miliónového požadavku přece žalobce neuspěl. Soudce přitom nezajímalo, že důvodem věřitelova neúspěchu ve sporu o zaplacení pohledávky byla právě darovací smlouva, jejíž odporovatelnost projednává.

Obě soudní rozhodnutí jsou na první pohled v pořádku. A přece ve svém úhrnu nastolují zjevnou nespravedlnost. Kdyby zůstavitel nezemřel, vysoudil by vůči němu věřitel celou svoji pohledávku. Zároveň by pravděpodobně uspěl i se svojí žalobou na odporovatelnost převodu nemovitosti mezi dlužníkem (nyní zůstavitelem) a jeho synem. Namísto toho však věřitel oba spory v podstatě prohrál. Oběma soudům lze vytknout, že nerespektovaly smysl zákonné úpravy dědického práva. Tímto smyslem je, aby byl navozen ten samý právní stav jako před smrtí zůstavitele, pouze s tím rozdílem, že za zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví odpovídá ten subjekt, který měl z dědictví prospěch.

 

Podstatné je, že termín odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele ve smyslu § 470 odst. 1 ObčZ je širší než pouhá povinnost zaplatit veškeré peněžité dluhy zůstavitele, které mohou být z dědictví kryty. Proto je dědic (v našem případě stát)⁵ a s ním i ten, kdo se dědicem nestal jen proto, že dědictví odmítl, povinen strpět a respektovat právní kroky zůstavitelových věřitelů, kteří se domáhají uspokojení svých závazků. Z toho důvodu nemůže syn zůstavitele ve sporu, v němž se věřitel domáhá odporovatelnosti právního úkonu – převodu rodinného domu ze strany zůstavitele na jeho syna – s úspěchem argumentovat tím, že věřitel nedisponuje vykonatelnou pohledávkou, kterou by mohl v případě úspěchu se žalobou o odporovatelnost realizovat. Takovou argumentací se totiž dovolává své vlastní nepoctivosti. V době bezplatného převodu nemovitosti totiž věděl nebo jako příbuzný zůstavitele měl vědět, že převodem může dojít ke zkrácení majetku jeho otce, které může postihnout otcovy věřitele. Jestliže by k odporovanému převodu nedošlo, věřitel by ve sporu o zaplacení celé své pohledávky vůči státu jako právnímu nástupci zůstavitele uspěl. Stát by totiž za závazky věřitele odpovídal v daleko větší míře.

Jestliže se syn zůstavitele vůči žalobě na odporovatelnost nemůže bránit tím, že věřitel nemá vymahatelnou pohledávku (protože syn zůstavitele sám takovou situaci způsobil), nemůže takový argument využít ani sám soud k tomu, aby žalobu na odporovatelnost právního úkonu zamítl. Syn zůstavitele, který dědictví odmítl, totiž zneužil právní události (smrti svého otce) k tomu, aby od sebe uměle oddělil zůstavitelův majetek a jeho dluhy. Výsledkem jeho konání (přijetí nemovitosti, která ze zůstavitelova majetku neměla ujít, a následného odmítnutí zbytku „vytunelovaného“ dědictví) bylo poškození věřitele.

Proto je třeba uzavřít, že soudce, který rozhoduje o žalobě o odporovatelnost, musí ke sporu přistoupit tak, jako by k úmrtí zůstavitele ve skutečnosti nedošlo. Musí si tedy vyřešit předběžnou otázku, jak by dopadl nyní již ukončený spor o zaplacení věřitelovy pohledávky vůči zůstaviteli, kdyby nedošlo k procesnímu nástupnictví ze zůstavitele na stát.⁶ Jestliže dojde k závěru, že by věřitel spor vyhrál, musí si dále vyřešit, zda bezplatný převod rodinného domu skutečně zkrátil uspokojení věřitelovy pohledávky, kterou právě vysoudil. V našem případě by tak tomu skutečně bylo. Soud rozhodující o odporovatelnosti tedy správně žalobu zamítat neměl a jeho chybu by měl napravit odvolací soud tím, že rozhodnutí změní ve prospěch věřitele.

 

Zbývá vyřešit, zda věřitel, který se s úspěchem domohl určení, že bezplatný převod rodinného domu, který provedl zůstavitel ve vztahu ke svému synovi, může zvrátit původní pravomocně prohraný spor, v němž namísto 1 mil. Kč vysoudil jen 30 000 Kč. Připomenu, že ve zbytku soud žalobu zamítl, protože stát, který je právním nástupcem zůstavitele, za tento dluh odpovídal jen do výše ceny nabytého dědictví. Nabízí se podání návrhu na obnovu řízení, který by musel věřitel podat do tří měsíců od právní moci rozsudku, kterým soud vyhověl žalobě o odporovatelnost.

Je sice pravda, že v § 42a odst. 1 ObčZ se praví, že účelem odporovatelnosti je domoci se neúčinnosti dlužníkových právních úkonů vůči věřiteli. Reálné účinky však § 42a odst. 4 ObčZ popisuje jinak než jako relativní neplatnost s úspěchem odporovaného úkonu ve vztahu k věřiteli. Skutečným výsledkem s úspěchem podané odporovací žaloby je možnost věřitele požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.⁷ Nemovitost se tak ve skutečnosti nestala součástí dědictví po zůstaviteli. Na tomto místě pokládám za vhodné dodat, že § 42a ObčZ o odporovatelnosti je lex specialis ve vztahu k § 39 ObčZ, podle něhož nemravné nebo zákon obcházející smlouvy jsou absolutně neplatné. Proto nelze mít za to, že by darovací smlouva, kterou zůstavitel před svou smrtí převedl dům na svého syna, byla absolutně neplatná. Věřitel se tedy nemůže domoci určení, že rodinný dům je z důvodu absolutní neplatnosti darovací smlouvy součástí dědictví.

Věřitel se tedy nápravy původního rozhodnutí nedomůže. Soud by jeho návrh na obnovu původního řízení o zaplacení pohledávky zamítl s tím, že s úspěchem podaná žaloba o odporovatelnost nezvětšila hodnotu dědictví. Proto stát nemá povinnost uspokojit věřitele více než co do již přiznané částky 30 000 Kč. Věřitel však může zažalovat syna zůstavitele. Tomuto synovi totiž nejenže vznikl z bezplatného převodu nemovitosti ze strany zůstavitele prospěch, ale zároveň způsobil věřiteli škodu, protože jednal tak, aby měl ze zůstavitelovy smrti nespravedlivý prospěch na úkor pohledávky věřitele za zůstavitelem.

 

Existují situace, kdy soud nesmí přikládat právní význam podstatné skutkové okolnosti, která by za normálních okolností vedla k opačnému verdiktu. Je tomu tak tehdy, když se účastník poukazem na takovou skutkovou okolnost domáhá své vlastní nepoctivosti. Soud se má za takové situace chovat tak, jako by ke skutečnosti svědčící ve prospěch nepoctivého účastníka vůbec nedošlo. To neznamená, že by soud nad touto skutečností zavíral oči a vytvářel jinou skutkovou realitu. Pouze k této realitě zaujme stanovisko, že pro rozhodnutí ve věci samé nemá právní význam. Pro tuto argumentaci lze najít zákonný podklad nejen v § 3 ObčZ, který deklaruje, že každý výkon práv a povinností musí být v souladu s dobrými mravy. Lze jej hledat i v § 43 ObčZ, který smluvním stranám ukládá, aby uzavíraly jen takové smlouvy, které nepovedou ke vzniku rozporů. Subjekty soukromého práva mají uzavírat jen takové smlouvy, které neohrožují legitimní očekávání nejen samotných účastníků smluvního vztahu, ale i třetích osob stojících původně mimo uzavíraný závazek.

 

¹⁾Toto právo dědici dává § 175i odst. 1 OSŘ a § 464 ObčZ.

²⁾Viz § 175b OSŘ a § 462 ObčZ.

³⁾Podle § 470 odst. 1 ObčZ dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.

⁴⁾Možnost věřitele odporovat úkonu, který dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, upravuje § 42a ObčZ.

⁵⁾Stát samozřejmě není dědicem, ale osobou, která získává postavení podobající se postavení dědice, pokud žádný skutečný dědic není nebo pokud dědici dědictví odmítli. Blíže srov. Přidal, O. Nepříjemnosti s úmrtím dlužníka. Právní rozhledy, 2004, č. 12.

⁶⁾Univerzální sukcesi, tedy záměnu účastníků na straně žalující nebo žalované proto, že původní účastník zanikl nebo zemřel, upravuje § 107 OSŘ.

⁷⁾Viz § 42a odst. 4 ObčZ.

 

 Článek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 7/2009.