Kurz speciální přípravy pro krizové situace se pořádá od roku 1994. Pro novináře, pracovníky humanitárních organizací a diplomaty ho připravuje tiskový odbor Ministerstva obrany ve spolupráci s Vojenskou akademií ve Vyškově. Kurz si klade za cíl seznámit účastníky s možným nebezpečím, se kterým se mohou v nejrůznějších oblastech konfliktů setkat, a zároveň je naučit, jak si v těchto extrémních situacích „zachránit krk“.

Většina z nás tu radu nejspíš nikdy v životě nevyužije. Těm zbývajícím, kteří se buď kvůli své práci nebo jen nešťastnou náhodou stanou rukojmími, vzkazuje praporčík Martin Janeček, velitel kurzu přežití: „Nesmíte to vzdát!“
„Dnes, tedy čtvrtý den z celkových sedmi, se učí, jak přežít mimo civilizaci. Budou si stavět přístřešky v lese, rozdělávat oheň a získávat pitnou vodu v polních podmínkách,“ říká Martin Janeček a prozrazuje další: „Slaňování, transport raněného, kladení pastí.“
Právě schopnost ulovit si něco k jídlu může hrát v otázce života či smrti zásadní roli. „Pokud se budete pohybovat mimo civilizaci dlouho, dostanete se do fáze, kdy se budete muset poohlédnout po něčem, co vás zasytí. Lesní jahody, borůvky i houby tvoří z většiny voda, a ta hlad nezažene.“ Martin Janeček vysvětluje, že ve scénáři čtyřdenního praktického výcviku, který kurz zakončuje, si účastníci vyzkoušejí, co se naučili během teoretické části. „To nejhorší je ale teprve čeká. Zlom přijde...,“ usmívá se a vypočítává: „Bude to hodně náročné na psychiku. Podle scénáře je nemine únos nebo třeba výslechy. Také budou muset předvést, jak umějí vyjednávat a spoustu dalšího.“
Zatímco většina akčních filmů prezentuje zajetí jako dobrodružnou kratochvíli se šťastným koncem, v reálném světě se to happy endy zrovna nehemží. „Pro přežití je nejdůležitější nevzdávat to. Najít v sobě sílu, že to zvládnete a myslet pozitivně. Důležité je zabavit mysl – skládat třeba básničky, zpívat si. Prostě myslet na něco jiného a nepodlehnout skepsi,“ říká Janeček a vzpomíná na případ šestašedesáti československých expertů v Angole v roce 1983. „Jedinou obětí byl tehdy člověk, do kterého byste nikdy neřekli, že to nepřežije. Měřil skoro dva metry, vážil devadesát kilo a byl to aktivní sportovec. Ale neměl vůli a vzdal to. Přestal jíst, zeslábl, takže ho museli nosit. Náhodou se pak při pádu uhodil do hlavy a zemřel na vnitřní krvácení.“
I přesto, že tak tragicky kurz přežití ve Vyškově nekončí, ne všichni se závěru dočkají. „Lidé se tu dostávají do situací, kdy uvažují o předčasném ukončení především kvůli psychickému vyčerpání. I proto tu máme psychology, kteří si s nimi sednou a promluví. Když ale řekne podruhé, že končí, opravdu končí.“ Podle Martina Janečka hodně záleží na povaze člověka a také na klimatických podmínkách. Ty byly na minulém kurzu v listopadu obzvlášť kruté. „Teploty v noci klesaly pod nulu a ačkoliv byli lidé vybavení, neměli s pobytem v přírodě v takové zimě vůbec žádné zkušenosti. Kurz jich nakonec nedokončilo až čtyřicet procent.“