Novela představovala možnost, jak zvýšit vymahatelnost dluhů (pokut a poplatků) od příjemců dávek. Praxe přináší řadu situací, kdy oprávněnému subjektu vznikne nárok na určitou dávku, na druhé straně je ale v prodlení s úhradou pokuty, uložené mu v přestupkovém řízení za drobnou kriminalitu, nebo s neuhrazením místního poplatku, k němuž je dle obecně závazných vyhlášek obce povinen, a ani v případě získání dávky tyto své závazky neuhradí. Tento subjekt tedy zároveň přijímá dávku a zároveň nectí povinnost hradit své závazky. Předkladatel z toho vyvozoval, že současná právní úprava umožňuje, že dávka pomoci v hmotné nouzi, která je vyplácena bez jakéhokoli přičinění samotného příjemce, požívá větší ochrany než mzda, o kterou se člověk musí přičinit prací. Tudíž ten, kdo pobírá dávky, požívá zvláštní ochrany a není postižitelný za své činy. Novela měla umožnit nárokované pokuty a poplatky strhnout z dávky pomoci v hmotné nouzi.
Senát návrh zamítnul s odůvodněním, že motivační hodnota změny je nedostatečná a navrhované řešení nesystémové, neboť místo aby se hledalo řešení ve změně podmínek pro zařazení a vedení v systému hmotné nouze ve vztahu k osobám, které opakovaně a hrubým způsobem porušují své povinnosti, navrhuje se řešení vycházející z toho, že jedna z dávek má podléhat exekuci, aniž by se cokoliv změnilo v podmínkách pro její poskytování.
V hlasování nebyl návrh podpořen potřebnou nadpoloviční většinou všech poslanců, čímž jeho cesta legislativním procesem skončila.